1. ledna 2017 - Tak jo
Nevím, jestli anketu o obnovení deníku naklikalo opravdu 43 lidí, nebo nějaký aktivista, aby měl svou oblíbenou depresivní četbu, jak se kdysi kdosi vyjádřil... Je to vlastně jedno, žádnou jedinou pravdu, která by svítila jako kdysi žárovky 150W, už nehledám. Žárovky ani pravdy už nejsou. Není skoro nic - a tak nevím, co ti klikači chtějí číst (ne že bych snad psal na přání, jen by mě to zajímalo). Na konci června jsem napsal, že v červnu už psát nebudu a možná bude červen už furt - a ten červen trval půl roku. Vlastně nevím, jestli skončil, tohle je jen testovací zápis.
Mnoho se za dobu, co jsem nepsal, nestalo, takže to klidně můžu vynechat. Co se děje teď, je v podstatě banální (nikdo mě nemá rád - nikdo si se mnou nechce hrát - chudák já atp.), tudíž to vynechám taky. Odrbané fráze typu hepy ňů jýr si odpustím, protože fráze říkám nerad a datum se mění každý den. A co bude, nevím - a ani vědět nechci.
Je trochu záhada, o čem mluvit, když jsem vlastně všechno vynechal... asi o tom, co vynechat nejde, když dokonalé není to, kam nejde nic přidat, ale to, z čeho nejde nic ubrat... Třeba to objevím; jen kdyby to bylo tak jednoduché jako v téhle skládačce 3×3...

12. ledna 2017 - Vlastně málokterá
"Každá zkušenost dobrá. Každá zdaleka ne. Tu a tam nějaká. Vlastně málokterá." - napsal Emil Hakl v knize "Skutečná událost" a já ji čtu už podruhé. Je to jako poprvé, protože na první četbu si vůbec nejsem schopný vzpomenout, nějak se mi to vymazalo... přitom jsem si myslel, že nezapomínám! Co jsem všechno zapomněl? A koho? Vystrašilo mě to, jednak proto, že v noci špatně spím a ve dne špatně bdím, a tak mám rozhašený softvér a ani hárdvér není žádná sláva, v hlavě mi chřestí kolečka s ojetými zuby, jednak proto, že nevím, co a koho jsem zapomněl... asi to bude ten AlcHajmr. Svině.
Před několika dny jsem přečetl novinku "Umina verze"; tu si taky budu muset dát podruhé, ovšem z docela jiného důvodu - nejlepší kniha za dost dlouho, umělá žena lepší než všechny opravdové mě docela překvapila a postrašila (pořád chtěla chodit ven a skenovat realitu, vždyť to dělám taky, tak by se nějaký spoluskener fakt hodil), fotografie Zuzany Lazarové zasáhly a motto "Situace moderního člověka není jen zoufalá - je takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje" mě - doufám dočasně - zbavilo posledních zbytků zdravého rozumu, ostatně zbytků už docela nepatrných.
Jo. Chodím, jezdím. Sken hrubých dat, vyvolání, zjemnění, doostření, export a kompilace zprávy o konci světa pro ty, kteří chtějí poslouchat. Někdy. Někdy se nějaká ta chvíle povede. Tu a tam nějaká. Vlastně málokterá, ale tím jsou vzácnější a lepší. Ale jsou, jsem, jsi, jste. Jsme.
Hej há, hurá, chtěli jste deník.... dobře vám tak.

31. ledna 2017 - Hnusoleden, lišky & hodinková hra
No jo, já mám vlastně zase deník... vzpomněl jsem si během ledna několikrát, ale tím to zvadlo, protože mě ihned poté napadlo, že není dobré psát o něčem negativním, tím se tomu dodává energie. Fajn, možná je to moudrá myšlenka, ale s psaním mi nijak nepomůže, protože:
- umřel můj bratranec (44); zdaleka ne každý, kdo to o sobě tvrdí, je opravdový přítel (slova jsou prostě jenom slova); zima je dost dlouhá na to, abych ji nesnášel několik dalších let; jsem pronásledován banalitami (práce, ples, účty, papíry, kecy, vysvědčení) ... a o každé z těchto položek bych mohl napsat nějakou - veskrze zbytečnou - litanii (a na to se můžu klidně vys... kašlat).
Dobrého nic? Ale ano! Za přežití hnusoledna děkuji několika hodným lidem, bez nichž by bylo jen to, co je v odstavci výše. Nejraději bych je vypsal jmenovitě, ale nevím, jestli by o to stáli, a kdybych na někoho zapomněl, nadělal bych víc škody než užitku. Lišky vědí, abych tak řekl...
Taky skončila několikaletá složitá hodinková hra: vstoupil jsem do hodinářství, zvolil vitrínu nějaké dostatečně nóbl značky, ale ne zas nějaké katastrofy pro ruské či jiné východní milionáře bez vkusu, kravaťáky, hipstery či pitomce (žádná Čína, žádný plast, žádné zlato ani drahokamy, žádná více či méně přihřátá módní pseudoznačka - pouze kov, sklo, přesný stroj, technicistní vzhled a vodotěsnost) - a odcházíval s nepořízenou, protože buď bylo všechno fuj, nebo byl vybraný kus tak drahý, že jsem ho rázem přestal chtít, skoro vždycky jsem trefil nejdražší model. Takže jsem přidal nové herní pravidlo - až bude v nějaké vitríně kus vyhovující všemi parametry a zároveň nebude mezi třemi nejdražšími, okamžitě beru...
... a v neděli jsem konečně (a nečekaně, pravda) našel to, co vyhovuje na 100%... Ani do krabičky mi je nemuseli dávat, už jsem se nechtěl loučit, hodinky šly na ruku a krabička s papíry do tašky.

12. února 2017 - Vybito / nabito
Prázdniny, které se kdovíproč jmenují jarní, jsou pryč. Převratné změny žádné, všechno si jen tak plyne. Náhle, nicméně v podstatě očekávaně, mi zemřela baterka v autě (žila 2× déle, než jsem čekal, nabíjení coby - kdyby nepřineslo žádný výsledek a vzdal jsem ho záhy). Mám novou, prý lepší, a zatím se tak i chová. Jel jsem pro ni laskavě zapůjčeným Cliem do Jesenice, jen kousek po okruhu; ne že by v Praze neměli, ale připadá mi na hlavu platit o 45% víc jen za to, že to je asi o 8 km blíž... Clio řeklo, že ho zapomněli dát na servisní prohlídku, a tak jsem se nabídl, že bych tam zajel - a v Renaultu na Zličíně jsem objevil nečekanou známou, LN z lycea 2007 - 2011, tedy třídy, která byla opravdu moje a já byl jejich, už je to nějak dávno, himlfix. Že prý jesli si du koupit renolta nebo dáčii, to se divim, ste měl dycky pežoty - no právě, milá L*, renolty ani dáčie nekupuju, já musím mít auto s kočkou a ostatně nekupuju žádné auto, jsem tady jenom jako řidič... Ale dobrá řeč, dobrý servis a dobrý výlet pak - přes Křivoklát na Valeč a zpět.
Pak jsem u sebe i u rodičů v bytě nainstaloval reflexní fólie za radiátory - nevím, jestli je to nějaká autosugesce, nebo fakt, ale zdá se mi, že je v bytech příjemněji. Taky nové židle jsem jim vybral, přivezl a s tátou jsme je smontovali, měl jsem až moc času, tak proč ne. Taky jsem chodil na divná místa, kde jsem předtím nikdy nebyl, vracel jsem se domů a tam četl a sem tam se na něco podíval - třeba i jen z okna. Nemám rád ptáky - straky kdovíproč ano, asi že je nemá rád nikdo a jsou prý zlé, a tak jsou mi sympatické, cítím s nimi nějakou spřízněnost. Házím jim z okna kuchyně na zahradu na sníh odřezky z masa nebo bílé okraje šunky od kosti, po chvíli přiletí, vděčně to sežerou, s nabitými baterkami jim to lépe létá a já se dívám a říkám si, že kdybych musel být pták, chtěl bych být straka... nebo možná káně, ale ne to, co jsem viděl přejeté na karlovarské silici, to bylo moc placaté a úplně vybité, dobité, zabité.
Občas je s někým i dobrá řeč, třeba když mi věčně o čemsi filosofující student ve 2 ráno napíše nějaký svůj objev a trefí se do toho, na co zrovna myslím (tedy... v noci spím, ale tak průběžně na podobné věci myslím... když myslím). No - tak asi pro dnešek stačilo, že jo...

26. února 2017 - OH/NH
Uplynulé 2 týdny zahrnovaly více zbytečných věcí než jiné, asi že únor je takový nanicovatý měsíc. Například jsem byl na školení, přesněji na konzultačním semináři k nové maturitě a jednotným přijímacím zkouškám, což je samo o sobě tristní - ale to není všechno. První, co jsem na místě spatřil, byl Josef Z*, ultimátní megablb, kterého (bohužel) znám už z fakulty, kde se mu už tehdy přezdívalo Pražský démon, a který vystudoval (protože už ho zkoušející nechtěli nikdy v životě vidět) češtinu a ruštinu (bez komentáře). Všechno ví, všude byl (zejména v CCCP, kde se údajně narodil), vše přečetl dvakrát a zná kohokoli, i lidi 160 let mrtvé. Nosí fialový oblek a mokasíny.
Že bude seminář v kvalitě OH/NH (o hovně & na hovno - 3 hodiny nám četli prezentaci, kterou jsme povinně viděli už při e-learningovém kurzu, rovněž OH/NH), jsem sice čekal, ale situace, kdy ke každé větě i beztak dost zoufalé lektorky (jiné nemají, kdo by to taky dělal) měl Josef, sedící sám v první řadě posluchárny, aby mu nic neuniklo (je nezávislý pedagog a odborník podílející se na nové maturitě z ruského jazyka, tedy odborník na svém místě), poznámku ve formě nejméně 1 košatého a stylisticky vybroušeného souvětí s naprosto pitomým obsahem, případně bez něj, byla zcela likvidační. Zdrhnul bych, ale certifikáty o přetrpění téhle tortury dávali až na konci a bylo jasné, že hned druhý den se po onom papíře chtivě vztáhnou nejedny oficiální školní pařáty.
Gzblití, pravil chlapík v poslední řadě, který celou dobu četl noviny a já mu záviděl, protože jsem seděl v řadě předposlední, denní tisk nemaje. Brečel bych, ale ani kapesník jsem neměl, jen křížence ještěrky, jezevčíka a krokodýla, jehož jsem před časem dostal proti debilům a v jakési temné předtuše si ho vzal na školení. Částečně funguje.
Na konci jsme měli vyplnit anonymní evaluační dotazník - jak nám školení pomohlo, jaký má vztah k praxi zadavatele atd., chcete něco dodat, od 1 do 5 jako ve škole. Dal jsem samé pětky a podepsal se, dodat není co... a až cestou domů mi došlo, že když má někdo samý koule, propadne a musí opakovat. Shit, snad tam nebudu muset jít ještě jednou! Na vrchu hromady ležel i odborníkův dotazník (jeho písmo poznám navždy, kromě blba je podle mě i regulérní dysgrafik, navíc jeden tragický rok "učil" i u nás ve škole, než ho vyhodili a než nastoupil na ministerstvo školství) - a hle, zásadní výhrada ke kvalitě semináře: byla malá možnost zapojení se do diskuse (Jak to?! Žvanil furt!) a ve vodě k pití nebyl citron jako na minulém kurzu. Ne, není co dodat.

12. března 2017 - Kriminál a tak
Kočka musela na pravidelnou kontrolu, emise a STK, aby mohla nadále běhat všech po cestách; po necestách nejezdím - tam jen chodím (i když některé takzvané silnice jsou bohužel ještě pořád, ba dokonce už zase, velice východoukrajinské), Kočka není žádný traktor. Dostala nějaké nové díly a náplně (vše Fabriqué en France, kontroloval jsem) a též zaslouženou pochvalu, že je furt jako nová, má na to jeden i druhý povinný papír - a ode mě nový přívěšek na klíč, protože prostě proto. Ostatně, byl poslední svého druhu a další prý určitě nebudou... Ale já mám (i radost) a nedám.
Vzpomněl jsem si dnes ráno při poměrně zajímavém online kvízu na jistou přihlouplou učitelku, která až s jakýmsi zvrhlým potěšením říkávala, když mi ke jménu do seznamu na nástěnce malovala asi stošedesátý černý puntík, že určitě jednou někoho zabiju a že rostu pro kriminál, děti, z tohohle si neberte příklad, už zase nemá lepidlo. Měla pravdu, soudružka... a stalo se, jen druh toho nápravného zařízení se poněkud změnil, kroutím tam už kdovíkolikátý rok...
Ale co bude v pondělí nebo kdy, je mi fuk - včera jsem raději vyrazil na jubilejní voajáž,což je jistě lepší a zajímavější než nějaký rozvrh či podobné banality (možná bananality). Před časem mi napsal pan PN: "S radostí zjišťuji, že moje oblíbená pesimistická četba je opět na světě. Ale já jsem na anketu neklikal, na tyto stránky jsem zavítal poprvé po 5-ti měsících. Přeji vše dobré a hlavně novou radost ze života."
To mě těší, děkuji a Vám taky. Co má přijít, chodívá nečekaně; někdy se dokonce najdou kromě zapomenutých deníků i ztracení lidé, dokonce o tom dají vědět. Pesimistické četbě a radosti (případně radosti z pesimistické četby) zdar a pevné zdraví ... nebo tak nějak. Zdraví Vás zdravý MS#.

15. března 2017 - Helle, Elle...!
Média jsou zábavná - třeba když se ministryně, jež by pravděpodobně měla být jakousi elitou, rozhodne šířit moudro... To bych blil mezi zvracením, chce se říct, a ani nemluvím o gramatice, která hodnotu (hovnotu?) sdělení zásadně akcentuje. Ten sponzorovaný příspěvek na mě sám od sebe vykoukl; měl jsem 100 chutí dát "Zablokovat", protože "Uráží mě to", ale třeba bych přišel o další vtipy týdne, roku či měsíce... Ano, blbcům zdar a věčnou (sponzorovanou) slávu... a ta strana či hnutie, aby v Čezku bilo lýp, aj keď všetci kradnú, je i bez negramotné ministryně (pravděpodobně chodí na kurzy češtiny k Andrejovi) veskrze zajímavý úkaz, něco jako fotbal - tam taky nevím, jestli jsou větší blbci hráči, nebo fanoušci...
Jiné médium, lepší, hezčí, bez programového moudra a bez gramatických chyb si mě: 1) samo od sebe našlo, 2) oslovilo, 3) chovalo se slušně, a tak má moji fotografii, já smlouvu a radost, jelikož celostránková fotografie je dobrá věc - mimo jiné i proto, že mi hezky začerstva napsal odborně fundovaný kritik (od nějž jsem koukatelnou fotografii neviděl asi 712 let), že publikovat v časopise pro ženský je ostuda... Jestli ono v tom nebude něco jiného... Hyhy - a měl tam 2 chibi, tak asi mají s Karlou stejného sponzora, učitele češtiny a koblihy zdarma, dobře jim tak, nezávidím. Já mám fotku v Elle - helle...

2. dubna 2017 - Křivováha
Někteří lidé rádi říkají, že na světě je rovnováha a že všechno se vrátí. Moje životní (možná spíše existenciální) zkušenost je v mnoha konkrétních příkladech opačná - když mi o něco (někoho) opravdu jde, dostaví se přesný opak toho, co chci. Negativ. Vždycky dávám či nabízím (vnucování je špatné) to, co považuji za nejlepší - nikdy bych se neodvážil dělat a říkat něco, o čem bych věděl, že je to šunt, fakt. Když nic takového nemám, mlčím; to je lepší než mluvit, jen abych mluvil.
Možná jsem zkrátka špatný a nekompatibilní, ale i někdo takový být musí, aby se poznali ti druzí. Komplementy... Možná chodím po špatných cestách a mluvím (nebo mlčím) neznámým jazykem. Možná jsem jen moc přísný na jiné, a na sebe vůbec, ačkoli většinou mi ti, kteří to se mnou pravděpodobně myslí dobře, vytýkají spíše opak. Všem jsem odpustil a i vypnul zloboměr, už ho ani nemám. Nezlobím se na ty, co mě opustili - asi měli důvod, i když mi ho třeba neřekli. Možná bych ho nepochopil. Přitom chápu často i to, co by jiné krutě naštvalo, a neoplácím. Už ne - a toho, co jsem dělal kdysi, lituji (bylo to zpravidla z čiré hlouposti). Snad mi ti, kterým jsem ublížil, už odpustili.
Tak prý rovnováha, no jo. Možná uvažuji v příliš krátkém časovém horizontu, jenže čas je přece taky argument... A kolik je dost? Rok? Deset let? Víc? Abych to stihnul... aspoň kousek.
Nějak mi docházejí baterky. Slyším vás: Co ti, vole, chybí? Všechno...

11. dubna 2017 - Láska je...?
To je furt nějaké "buď optimista", ale aby mi zároveň ten rádce sdělil, jak a co udělat, aby to tak nejen bylo (občas je, leč jen chvíli), ale i fungovalo dlouhodobě nebo dokonce trvale, to ne - protože to jednak samozřejmě neví, jednak druhým se radí snadno a zásadně nekonkrétně, dělám to taky, ačkoli jsou takové rady vlastně úplně k ničemu. Ale co, ono vždycky všechno nějak dopadne. Někdy tím optimistou dokonce i jsem - a nejlepší je, když si to uvědomím až ex post, protože jak řešení předem, tak upachtěná snaha k radosti zpravidla nevedou. Mám rád okamžité nápady...
... a tak jsem touhle metodou provedl dabl apgrejd - jednak jsem si vylepšil dveře, jednak pořídil nový motor na kouřítko... - obojí okamžitě, dveře ve volné hodině, kdy zcela nečekaně nebylo co dělat, mod po včerejším zjištění, že na tom, který již nějakou dobu mám, je poměrně jeté hlavní tlačítko; fialový článek 18650 s vybíjecím proudem až 38A byl zrovna ve slevě, a tak jsem bral taky. Hulí to slušně... jsem mašinka. A dveře? Nechci být Mgr., jsem #! Kdovíkdo mi kdovíproč škrtanec z té divné zkratky strhnul, ale po prázdninách ho nalepím znovu.
Jinak co? Jezdím fotit a někdy dlouho čekám na správné světlo (nebo na skorotmu), někdy najdu i něco, co jsem nehledal - ale co nadělám, šmarjá, nikdo tady není věčně. Nového v podstatě nic, všechno už tady bylo a asi zase bude ... řekli mi, že prý krize všednosti, ale spíš je to taková všední krize, vždyť pořád někde nějaká je, až je nám to všem kolektivně (a každmu individuálně) nějak čím dál víc fuk.
Prý jsme se nikdy neměli tak dobře jako teď... měřeno materiálně to tak asi je, ale já bych raději míň věcí a víc nevěcí. I ty věci jsou čím dál horší, protože nikdo nechce, aby dlouho vydržely (řízená živostnost čili kruvítka ve všem). Věci, život, svět i lidi máme spotřebovávat, ne šetřit... jenže mám čím dál silnější dojem, že nadbytek (dobytek, příbytek, nábytek...), zvyšování spotřeby a trvalý růst jsou nesmysly... Láska je poslední most, napsal před lety J. M. Simmel, četl jsem od něj kdysi všechno, ale teď mi jeho knihy nejdou (zkoušel jsem), protože jim už nějak neumím věřit, ostatně láska je jen slovo (napsal taky on) a mně přestalo být jasné, kam ten most vlastně má vést (nápad bych i měl, ale prý jsem už tak dost sprostý, a tak si ho nechám pro sebe)... Možná má vést zpátky, jenže to by se všichni ti pokrokáři asi pominuli.
Končit se má pozitivně, tak jo: zítra jen kino (stará dobrá Lucerna!) a pak velikonoční prázdniny.

22. dubna 2017 - Rituály
Energie mám poslední dny asi jako baterka z tržnice, takže skoro žádnou; po práci zpravidla čtu, nyní poměrně drastickou francouzskou detektivku Mráz, kterou jsem si vybral proto, že ráno opravdu mrzne, zase, krvafixhiml - a pak z ničeho nic spím. Probudím se, něco sním (nebo taky ne, záleží, jestli mám to, na co mám chuť), umyju se, převléknu, vypnu telefon, na který nikdo nevolal ani nepsal, a spím dál. Líbí se mi probudit se třeba ve 4: to se podívám na červená čísla digibudíku a řeknu si, že super, ještě 2 hodiny a 18 minut nevstávám. Budík je nastavený na 06:18, v 06:16 se vzbudím, mám budík v hlavě a jde přesně. Vstanu, umyju se, obléknu, napiju se coly (fuj, že?), pozřu multivitamínovou kapsli, která se mi občas vzpříčí v krku, takže jí vynadám, svině jedna pruhovaná, a jdu na tramvaj v 06:40 a sednu si na svoje místo, jezdí ti samí lidé a každý má své rituály, u Petra Metřiny nastoupí milion lidí, který u Vojenské nemocnice vystoupí, a my z konečné jedeme dál, až na Hráču. Jdu do Tesca a koupím si snídani, pivní rohlíky a šunku, která musí mít přes 90% masa, jinak ji nechci, jemně perlivou vodu a jdu na bus. Obezřetně zkoumám, jestli na stanici není někdo, s kým nechci jet; když ano, jdu oklikou a počkám na další. Otevřu si čipem, jdu do sklepa a snídám. Někdy přijde někdo na kus řeči nebo celé kafe, pak zazvoní a začne work. V úterý a středu začínám později, mění se jen čas, zbylé rituály jsou stejné.
Včera se mi po dlouhém pátečním mluvení rozbil reprák, odpoledne jsem nemohl mluvit, ale bylo to jedno, protože stejně nebylo co a komu říkat. Dnes už amplion opět funguje, na řvaní to ovšem není, ostatně neřvu nikdy... V Kauflandu jsem nakoupil za 602 korun, přijel domů, odložil nákupní tašku na plato u vchodu a šel zavřít vrata, mezitím přišla černá kočka a strčila hlavu do tašky, jako že cos mi přines', dvounožče?, dala si taveňák, kočkovsky řekla díky, docela dobrej, zase mi příště něco přines, obře, a šla. Já taky. I kočky mají své rituály.
Jo, moje stará zlá myš onemocněla (možná ji pokousala kočka), spínače Omron sice vydrží milion kliků, ale za těch 6 (či kolik) let už jich bylo jistě víc, a tak starou zlou žlutou nahradila nová zlá červená... vybíral jsem dlouho, přesto jsem musel slevit, protože aby myš měla kovové pojezdy, výměnná závaží, laserový snímač s aspoň 3000 dpi a zároveň (!!!) normální free ovladač, ne nějakou placenou kokotinu, to už je asi nemožné. Vždycky chci, co není, což ale zjistím, až když to začnu hledat... Dokonce ani údajně úplně nejvíc nejlepší Mad Catz mě nenadchly, stojí ranec, ale jsou příliš lehké a mají nespolehlivé X a Y senzory. Tato myšice nemá závaží, ale těžká je dostatečně, s teflonovými pojezdy se snad smířím - a jinak má vše, dokonce dýchá a uvnitř svítí červeně, takže to vypadá, jak když v ní hoří uhlí a popel žhne...
O rituálech jsem vlastně začal psát proto, že jsem četl článek, jak je mnoho nikdy nediagnostikovaných autistů, kteří sice fungují normálně, ale špatně reagují na změny, trvají na svých rituálech a přesném umístění předmětů, bývají asociální a reagují jinak, než bychom čekali... celej já, že jo. A že prý mě v dětství za tyhle projevy neměli trestat, to už asi těžko někdo napraví, tresty typu 100× napíšeš "Nebudu se stranit kolektivu" a dáš to doma podepsat už jsou dávno napsané a papír byl zrecyklován, možná byly zrecyklovány i soudružky učitelky, které mi ty tresty dávaly, pokoj jejich popelu.
Šmarjá, je to nějaký dlouhý - a to jsem nedávno říkal studentům, ať své slohy píší stručně, a pokud nevědí, co chtějí říct, ať nepíší nic... takže končím, mišn fejld.

29. dubna 2017 - Pshaw!
Lidé imrvére něco řeší, zejména věci neřešitelné. Já taky, ale čím dál míň. Čo už, říkají Slováci... V úvaze o smyslu života jeden třeťák napsal, že jistě není smyslem života hledat celý život jeho smysl, to bychom třeba taky nemuseli stihnout žít, když příprava zabrala veškerý čas. Má pravdu, ten chlapec... Nemá cenu pořád všechno vysvětlovat, ani sobě ne: řešit 10 hodin hodinový zážitek znamená o těch 10 hodin přijít, protože stejně nic nevymyslím a vědět budu stejně pendrek...
Ptal se mě jeden věčný řešitel, jak správně komunikovat, jenže já nevím. Ona je i otázka, co je "správně", že jo... Nakonec vyplynulo, že nejde o lidi obecně, ale o ženy - a to už nevím vůbec. Mluvili jsme o úskalích komunikace s ženami a došli k preciznímu shrnutí:

- píšeš / voláš ... je to moc často, zdržuješ, kontroluješ, omezuješ, vnucuješ se => máš průser
- nepíšeš / nevoláš ... je to málo, kašleš na ni, máš jinou, máš jí plný zuby atd. => máš průser
- mluvíš s ní / na ni ... moc kecáš, opakuješ se, meleš jen o tom svém, nerespektuješ ji => máš průser
- mluvíš méně / málo / vůbec ... nemáš jí co říct, už tě omrzela, něco tajíš, myslíš na jinou => máš průser
ALE když:
- píše / volá ... nejsi dostatečně nadšený, nemáš radost, ona na tebe myslí, ty na ni ne => máš průser
- nepíše / nevolá ... řekneš jí to a: má to těžký, je toho moc a ještě jí to ztěžuješ => máš průser
- mluví ... neposloucháš, nezajímá tě, není s tebou řeč, kámošky jí rozumějí, jde za nimi => máš průser
- nemluví ... nechápeš ji, nic nevíš, ale ptát se nemáš, nemá podporu a oporu, no jo, chlapi => máš průser

Hihi, je jedno, co uděláš nebo neuděláš... a když to nebudeš složitě vymýšlet, aspoň si nebudeš muset pamatovat žádné složité konstrukce a role, vole. Myslím, že ženy vidí komunikaci s námi taky jako zapeklitou věc - a nedivím se... Všichni jsme divní, jen každý jinak. Pshaw!, říkal v mayovkách Sam Hawkins, když nevěděl. Nakonec je to asi nejobsažnější věc, kterou si z té veleliteratury pamatuji. Pshaw, neřeš, nepřepínej, nějak bude. Howgh.

5. května 2017 - A7II
Říkal jsem si už asi 700×, že by bylo fajn mít foťák, na který by šla všechna pevná skla, co mám k Praktikám, se závitem M42 i bajonetem, ale aby to byl plný formát, protože mám rád širokoúhlé pohledy, které by mi crop-faktor zkazil, kdyby to byl APS-C nebo něco ještě menšího... A tak jsem malinko sledoval a hodně nadával, že nic není a že nic nemám a mít nebudu, prostě není mi dáno... tedy, to mi není nikdy, nemyslím tím, že by mi někdo měl nadělit takovýhle dárek, spíš že smolík pacholík a tak. Pak se objevily takové kovové hranaté věci, které se mi velice líbily, ale cenovky zněly jako nějaký hodně nepovedený vtip, navíc měly dětské nemoci a nejistou podporu, bylo potřeba počkat...
Objevila se druhá generace, už bez všech těch issues, a tak jsem zase váhal, pak určitě ne, ta děsná cena, pak je zlevnili a já zas váhal... až už toho bylo moc a už mě to všechno začalo sr... štvát, nemám rád tyhle nekonečné diskuse o focení, lepší je přece fotit, ne o tom žvanit...! Nakonec jsem to teda vyřešil, děj se vůle... něčí.
Ještě základní válec a pro jistotu na něj průhledné víčko. Staré objektivy sice nemají AF, "jen" luxusní obraz, takže na ně se těším, ale bez systémového AF objektivu bych těžko využil všechno, co to tělíčko umí... Dále redukci na závit M42 i bajonet Praktica B - a najednou mám pevná skla 20, 28, 29, 35, 50, 80 a 135 mm, krom té osmdesátky a pětatřicítky vždy nejméně ve 2 exemplářích, takže... hele, bude to luxuz. Tělo spolupracuje vlastně se vším, tak asi ještě pořídím redukci na bajonet Nikon a přibude 17, 19-35 nebo 24-120 mm, prostě kdeco. Odjakživa mám rád stavebnice! A mimochodem, výrobky K&F Concept mě překvapily, lépe zpracované redukce jsem snad nikdy neviděl...
Tož tak... a nebojte, příště určitě zas napíšu nějaké těžké psycho, tahle odbočka ale byla nutná (teda vlastně nebyla, ale čtete dobrovolně, že jo - čili to není můj problém...).

10. května 2017 - A7II minus aneb MegaStorka
Byl jsem s A7II na Tetíně, v Lánech a na Mělnicku - a při zpracování fotografií jsem měl ze setového zoomu FE 28-70 mm takový rozpačitý až negativní dojem. Přestože se fotografií zabývám už 447 let, začal jsem u sebe, ani zdaleka neumím všechno. Říkal jsem si, že určitě něco dělám špatně, takto podivně se chovající objektiv by si přece žádná seriózní firma netroufla dávat k takto high-tech tělu... jenže ... doprdelefixhiml ... troufla. Střed velmi dobrý, kraje divné, rohy strašné... Problém je v tom, že se celý set prodává jako jeden výrobek v jedné krabici - čili buď takto, nebo vůbec. Prodává se i samotné tělo, ale další objektivy jsou o řád (nebo o dva) dražší; chtěl jsem základ, na nějaký rozumný kompromis jsem byl připraven, ostatně tím je zoom vždycky - ale tohle? Aby byly výsledky z objektivu asi 5× levnějšího, z plastové hračky (Nikkor 18-55 II) lepší, aby byly rohy ostřejší a tak dále, to mi nedávalo spát. Aby měl ostřejší snímky i kompakt (dokonce stejné firmy, mluvím o RX100), to je prostě tragédie. Šel jsem se poradit s člověkem, který se vyzná; došli jsme k témuž... Vrátit. Zvrátit. Shit.
Šel dnes do Megapixelu se mnou, za což mu patří nehynoucí dík. To, co tam prodavači předvedli, jsem ještě nezažil - a hlavně pevně doufám, že nezažiju (každopádně ne tam, tam už nikdy nejdu).
- Dobrý den, koupil jsem si minulý týden A7II a chtěl bych ji vrátit.
- Můžu se zeptat proč?
- Nevyhovuje mi kvalita výstupu, přesněji řečeno objektiv.
- Tak to jste asi jedinej, tohle jsou nejvíc nejlepší foťáky....
- Foťáky možná, ale objektiv opravdu ne. A každému vyhovuje něco jiného. Já s tímhle pracovat nemůžu.
- Tak se na to podíváme... hm, ale tady je nalepené sklo, když se strhne, zničí se antireflex... prach na snímači...
- Sklo není nalepené, jde sundat zcela snadno. A prach tam není! A jestli, tak z toho hadru, kterým jste otíral bajonet!
... mimochodem, to, jak ten odborník "čistil" bajonet, bych žádnému svému přístroji nikdy neudělal, měl jsem dojem (a ne sám, jak jsme se pak v tramvaji shodli), že tou ohavností, která se tam jen tak válela na pultě, otře i snímač... Urazilo mě to podezření, jako bych byl ňáký čuně, přitom málokdo má techniku tak čistou jako já, ale budiž, to oni vědět nemusejí. Mimochod #2: žádnou antireflexní vrstvu, která by se sundáním skla poškodila, displej nemá a nikdy neměl.
- Pavle, můžeš se na to jít podívat?
Pavel nebyl až tak neschopný jako pan Chytrej-Jako-Rádyjo (příjemnější ovšem nebyl ani o milimetr), tudíž snadno a bez následků sloupl sklo z LCD (není na něm vůbec NIC, sklo jsem instaloval právě proto a ihned poté, co jsem fotoaparát vyndal z krabice!), ze snímače ofoukl prach buď neexistující, nebo z toho hnushadru, a jal se vyplňovat vratku (zvratku, ty spratku), a pak že potřebuje číslo účtu. No jo, na vrácení peněz, i když jsem platil v hotovosti, mají ze zákona až 14 dnů (dobrá bezúročná půjčka, myslím), ale prý to trvá 2 nebo 3. OK, co nadělám. Dal jsem mu číslo účtu, předvedl občanku, že já jsem já, podepsal, dostal papír a němě jsme vypadli.
Zkoumali tam kdeco, hnusným hadrem "čistili" bajonet, ale že by přístroj byť jen jednou zapnuli, to je snad ani nenapadlo. Tvářili se, jak kdyby mi to vraceli ze svého, jak kdybych je okradl, sežral jim svačinu a posprejoval jim barák ve Šmoulově, urazil jejich ženy, odřel jim auto a dítěti rozšlapal tříkolku. Ať žijí odborníci, ať žijí příjemní prodavači - ale pokud možno tam, kam já nechodím.
Závěr: A7II je nepochybně vynikající tělo. Objektiv FE 28-70 mm OSS je neuvěřitelně špatný a prodavači v Megapixelu jsou nejhorší. A já si nic nekoupím, natož pak tam. Mám D300, D3200, D7100, RX100 a NEX-3 (o F-801s, F80, F90x, F100 a Praktikách nemluvě), hromadu objektivů a všeho... To, co Sony provedlo se setem A7II, jsem nepochopil. Prodavače v MP chápat odmítám.
Tož tak, děti. Sorry, že to bylo tak dlouhé.

19. května 2017 - Diletanti všech zemí, spojte se!
Peníze za A7II vráceny, dokonce brzo, trvalo to jen týden. Papír zvaný vratka můžu vyhodit a rád tak učiním, už mi lezl na nervy dost dlouho. Abych si spravil chuť, byl jsem dvakrát nikonovat, půjdu i s RX a NEXem (to je ovšem logicky tzv. sonování), protože na ně není důvod zanevřít... Malého panáčka z MP, který by rád byl velkým pánem, ale nejde mu to a sotva vidí přes pult, a tak aspoň prudí, je mi v podstatě líto, komplexy jsou holt těžká věc a inteligenci, sociální ani jinou, žádný éšop neprodává. Mám dojem, že odborníci na svém místě jsou vidět čím dál méně, což je sice smutné, ale beru to jako fakt - někdy je aspoň ten diletantismus zábavný, třeba na iBabiš.cz se jim daří dobře...
Měl jsem tento týden sice málo hodin, ale zato jsem se řádně projel po Praze, protože jsem byl kontrolovat praxe, tj. je-li každý tam, kde má být, a dělá, co dělat má. Všechno v pořádku! Jelikož mám poměrně bohaté zkušenosti s podle-sebe-soudím-tebe-soudci, vyrobil jsem sice neoficiální, nicméně velmi platný dokument, který všem obviňovačům, že ten je s nima jedna ruka, určitě tam nebyl on ani oni!, vypne reproduktor... S chutí jsem poprvé v životě sbíral razítka a příště půjdu klidně zas, je lepší být venku, než jen tupě čekat, až budu moct odejít (sorry, ostře čekat se mi nikdy nepovedlo), ani to horko mi nevadilo, zmrzlinu a plechovkovou colu prodávají skoro všude, jiné palivo jsem nepotřeboval. A viděl jsem i docela zajímavé věci, třeba nástěnku...
Takže... dobré. Co bude dnes, zítra nebo pozítří? To se teprf uvidí - a protože jsem právě četl článek o tom, jak si soudruzi z NDR vozili své tesilové zadky v prodlouženém Volvu 760 nebo v Citroënu CX, neb jim žádný socialistický výrobek nebyl dost dobrý (sic!), musím se jazykově inspirovat: je mi ganz egal, co budu dělat, přeju trevlig helg a také agréable mai.

27. května 2017 - Mír & vojna
Maturity jsem v podstatě přežil. Za ta léta jsem se rozloučil se všemi iluzemi (a ony se mnou a chybět si jistě nebudeme) o zkoušce dospělosti, o poslání a podobně, je to jen jakési loutkové divadlo, v němž není jasné, kdo je čí vodič a kdo za jaké provázky zrovna tahá. Jediné, co trvá, je moje čím dál exotičtější přesvědčení, že maturitu fakt nemusí mít každý a nedává se za docházku, čili jsem byl občas i zlej - ale pokud má být ústní zkouška z četby, pak nechápu, o čem se bavit, když dotyčný knihu (kterou si z vlastního rozhodnutí dal do seznamu 20 knih, jenž je poté seznamem maturitních otázek) ani neviděl nebo když neví, že řádek básně se jmenuje verš... A tak jsem ty 4 nečtenáře poslal domů (nebo kam chtěli) s nulovým bodovým skóre. Nebylo to jen moje hodnocení (ano, jednotlivec může být kdykoli, i nechtěně, nespravedlivý), na každé hodnocení nás bylo 5. Minimálně 3 vyhozené ale musím pochválit, protože řekli no jo, dyť sem to neuměl ... tak v září... - nic osobního, nic zlého, cokoli činíš, sobě činíš... No harm. Byly i dobré, ba dokonce skvělé výsledky i hovory, které zkoušení ani nepřipomínaly, to už je konec?, sem to nestihla říct celý!. Děkuji těm, kdo se na to nevybodli - nemám ty vyhazovy rád, fakt ne. A díky i za tu ultrakytku, kterou jsem už částečně snědl a stonek ještě výhledově vypiju.
Jak jsem se v klidu a míru vracel domů, už převlečený do džínových šortek a trička (jelikož v obleku a botách do rakve ven zásadně nechodím), přemýšlel jsem o tom, kdo a jak mi tohle nastavení bude chtít zkazit - a hele, developerská verbež to zvládla dřív, než jsem zacouval na zahradu - za rohem opravují ulici a ta naše je jejich příjezdovou cestou. Odhlédnu od toho, že se s ubohými několika stovkami metrů serou jak s první láskou už asi 3 měsíce a zdaleka nemají hotovo (veřejné zakázky je třeba řádně natáhnout, ne?), i od toho, že naši ulici zničí, a tak ji budou "muset" pak X měsíců opravovat, další zakázka se vždycky hodí... ale co přehlížet nehodlám, je fakt, že na draze zpoplatněnou parkovací zónu nechali postavit značky zákazu zastavení, a kdykoli tu někdo jen na chvilku zastaví, ihned volají městskou policii, přitom sami tady parkují s kdečím a ničí kdeco. A tak jsem vzal mobil a šel si tu krásu vyfotit. Neprodleně se dostavil silně rozrušený vepř v reflexní vestě, co si to fotítééé?, proč si to fotítééé? a tak dále.
- Fotím si, jak vy, kteří neustále na někoho voláte měšťáky, dodržujete zákaz zastavení...
- Tady je stavba, my můžeme!
- Nemůžete, protože to by pod značkou muselo bejt "Mimo stavbu" nebo něco takovýho, krom toho stavba je jinde.
- Já mám výjimku, já jedinej tady stát můžu!!! křičel vepř.
- Výjimku nemá nikdo, znáte značky? A kdybyste furt někoho neudávali, fotit si nic nebudu - takhle ale jo. Vás taky.
Vepř zafuněl, nasedl a odjel, pak se vrátil pěšky a pokračoval, že já můžu, to už jsme slyšeli.
- Proč jste teda honem odjel, když máte tu výjimku?
- Musel jsem něco řešit za rohem! Ale když si o tom povídat nechcete, tak teda nebudeme!
- Nechci. Líp bych to neřek. Sbohem. Bagr odjel vzápětí.
Brzy poté jsem odjel i já - na dlouhou řeč a dlouhé focení (protože po dlouhém týdnu mám i dlouhé vedení, a musím tedy dlouze řečnit) - a spát jsem šel v 5 ráno. Vstal jsem živ a zdráv, jelikož když nemusím nic, můžu všechno, např. uklidit byt a vyčistit NEXe, který se včera opylil, tak aby mi nevykvetl a nerostla na něm třeba řepka, která smrdí... Amen, pravím.

9. června 2017 - Žeru děti!
Novinek pomálu, všechno je skoro pořád skoro stejné... - ale něco přece jen. Měl jsem dneska náhradní volno za maturity; ne že bych ho nějak zásadně potřeboval, ale musí se vybrat do konce června, a tak jsem hned ráno vyrazil na Vyšehrad, abych si v neuvěřitelně ohavné budově vedle neméně ohavného Kongresového centra (čili komunistického Paláce kultury, v němž se dělo leccos, kultura výjimečně) zažádal o nový řidičák. Bude hotov 29., a tak do té odporné stodoly budu muset jít znovu. Ale co - dnes to až na krabicoidní architektorturu bylo fajn, už v 8 jsem byl venku, na Vyšehradě a chvíli poté pod ním, měl jsem Nikůně, vodu a sluneční brýle a nic mi nechybělo. Skoro, ještě bych potřeboval nemyslet.
Česká eurorepublika je zemí zákazů a příkazů - snad denně nějaký zákaz či příkaz. Nekouřím a do hospod nechodím, ale zákaz kouření mi přesto jde na nervy - kuřivo je legální zboží, z nějž navíc stát plnými hrstmi hrabe spotřební daň a DPH, zároveň ale kuřáky v jednom kuse šikanuje, až mám chuť si opatřit pašovaná cigára a kouřit je výhradně na zastávkách MHD a všude, kde je to zakázané, taky bych s chutí veřejně popíjel alkohol zakoupený v noci, třeba by přišel antikonfliktní tým, tedy radnicí najatá banda vylepaných debilů z posilovny, jež za peníze daňových poplatníků beztrestně buzeruje lidi... zemský ráj to na pohled, že, Josefe Kajetáne.
Neklid útočí ze všech stran, krom zákazů, příkazů a dalších vymožeností i doma: u jakýchsi novosousedů už více než rok dennodenně neuvěřitelná produkce prachu a bordel jak v tanku, že by i sovětský tankista zvyklý na jinačí svinčík zvednul obočí (pokud by soudruh velitel s brigadýrkou zvící záchodového poklopu, kterýžto nikdy neviděl, neb srát se už 8 generací chodí do té díry u lesa, dovolil) - a konec v nedohlednu; z druhé výrobce rozpadajících se dálnic a silnic prakticky neustále předvádí různou stavební techniku (a ne, těch 700 metrů ulice ještě pořád nedodělali) a porušuje zákaz zastavení, který si sám objednal u kámošů na magoši... Mohutně mě to štve, ale lopatobordelářům ani develperovi neporučím - a tak to beru buddhisticky: vy dýcháte to svinstvo z řezané dlažby, vy se pečete v kabině svého idiotského bagru, ne já, a tak budiž vám přáno. Až jednoho dne vypadnete, půjdu to oslavit. Že jsem negativní? Ale vůbec!
Školní rok zvolna (klidně může zrychlit) končí - mám skoro všechno hotové, fyzicky jsem přítomen, mentálně pouze v míře nezbytné, tj. minimální, a no problem, klid - aspoň někde. Hele, fakt nejsem negativní, mám přece rád děti, podle toho se to pozná (jsem četl) ... aspoň tedy myslím, že mám, protože pokud je kuřecí šunka z kuřat, z čeho je toto?
No jo, já vím. Tak čus.

15. června 2017 - Gut
Ačkoli na přesčasové hodiny už od června nemusím chodit, byl jsem dnes se třídou ve Světozoru na vcelku pozoruhodném zeměpisném pořadu o Brazílii. Obrázky dobré, místa rovněž, ale nejpozoruhodnější byl fakt, že jakousi ženu se zřetelnou vadou řeči pasovali tvůrci (a nikoli poprvé, pořad je jakýsi seriál, každý rok 1 díl) na konferenciérku; nic osobního a nic proti oné moderátorce, ale není to totéž, jako kdybych já učil češtinu a psal v každém druhém slovje hrupki? Asi dostali grant. Jo a ranní metro... je peklo, nikdy nevím, kam se dívat a kam ne. Normálně jezdím tramvají, lze se dívat z okna; metro má sice okna taky, ale dívat se ven je poněkud nuda.
Hromadně cestovat s 26 lidmi (+ s dalšími 7 třídami, jelikož tam byli všichni prváci i druháci) je zbytečná tortura a není jim 5, takže i když jsem riskoval 400 let eurovězení (Nedohlížel! Zanedbal! Nevykonával! atp.), řekl jsem studentům, že se mají dopravit na Hradčanskou sami, jakkoli a čímkoli, sraz tam ale přesně (!) v 10, a že půjdeme do školy pěšky. Bylo mi navíc nad slunce jasné, že bez pizzy, bagety, fornetti, freshe, kafe a redbullu (nebo co si to vlastně imrvére kupují) během těch 4 metrostanic (Hlad! Žízeň! Vedro! Zima! Pěšky?!) zemřou, takže to bylo prašť jako uhoď ... vše si sami koupili, snědli a vypili, a tak jsme se živí a zdraví (přestože je všude táááák nebezpečno a kolegyně by si to jistě na triko nevzaly) shledali na Hráče, 3 opozdilci nám čekačům nahlas přímo na ulici zazpívali (nesnáším chození pozdě, šmarjá), a šli jsme. Dokonce i ten nelidský 1 km všichni přežili. Sice významně hleděli na stanici, jestli náhodou nejede bus ... nejel (stejně by jim to bylo pendrek platný), v družném hovoru o tom, jak je všechno blbý a pruda (setsakra často mají pravdu, ne že ne), jsme došli k ústavu (Jé, to je dobrá cesta, tu sme neznali, budem tudy chodit!) - měl jsem to vypočítané, že jsme nepřišli ani moc brzo, ani pozdě. Vyráželi otrávení, ale cestou na to zapomněli. Gut.
Odpoledne už nebývám tak vybitý jako v minulých dnech, neboť prášky na alergii jsem napřed přestal brát a pak je vyhodil - a nestalo se nic. Připravil a vyfotil jsem si odměnu a pak jsem zjistil, že jsem blbý a že bublinky skáčou opravdu vysoko, čili je třeba vyčistit objektiv... aby až třeba zas přijde na návštěvu chlupec, byl čistý (mám na mysli pochopitelně objektiv, kočka je samočisticí). Jo.

19. června 2017 - Beast xvátku
"Sem nebezpečnej zabiják!", prohlásil v 10:16 cca desetiletý chlapec při nástupu do jedničky. Jeho posluchači pochvalně mručeli, pokud tedy jde v těch asi 10 letech mručet - jel jsem zrovna taky, protože do konce června si musíš vybrat starou dovolenou, jinak propadne. Koncem června je propadání zjevně aktuální téma... a tak jsem si ji vzal dnes, abych se zbavil posledního odpoledního vyučování, když už stejně není co dělat ani dopoledne (mám hotovo stejně jako desetiletí zabijáci). Protože se při tom svém proslovu díval přímo na mě, velmi pomalu jsem sundal tmavé brýle a velmi pomalu mu řekl: "Sem větší a eště nebezpečnější zabiják..." - a kluk se lekl jak snad nikdy, hihi. Velmi pomalu jsem si brýle opět nasadil a pod kamenným fejsem jsem se řehtal jak kůň. Kluk už neřekl nic, ale má zážitek z výletu a do školy dnes nešel zbytečně. No nic, prostě jsem si nemohl pomoct...
Když už jsme u zabijáků, tak jsem dostal xvátku skutečnou bestii, o níž můžu říct 4 věci: 1) vůbec jsem si ji nezasloužil, 2) je to nejlepší hulírna, co jsem kdy viděl nebo dokonce měl, 3) mockrát děkuji, a 4) když řeknu, že mi vyrazila dech, platí to doslova a dvakrát - jednou, když jsem rozbalil krabici, a podruhé když jsem vyzkoušel osmispirálovou hlavu na výkon 150W (mimochodem, stroj umí až 220, ale fakt nevím, kdo to může přežít; já zaručeně ne, jedu na 45 a je to až až). Taky jsem dostal Tulení moře od bráchy a od rodičů peníze na nějaký vhodný obal na svou tělesnou schránku. Jo - a SMS od O2 (mám od nich doma internet), která mě velmi pobavila... hlavně tím, že by mě fakt zajímalo, co by mi poslali, kdybych byl Adolf a měl svátek o den dříve; se slavnými jmenovci by měli asi drobet problém. Dobrý den, Adolfe ... hm! Zabijácké.
Přišla mi velmi zajímavá nekorektní kniha, za kterou rovněž děkuji, stejně jako za 808 dalších darů. Nezasloužím si žádný, ale z každého mám radost (a zároveň pocit nesplatitelného dluhu). S balíkem byl ovšem poněkud problém - aplikace tvrdí, že byl podán o den později než přijat, což je záhada sama o sobě, dále že probíhá upřesnění adresáta (adresa v pořádku), což podle vzhledu balíku, který dorazil místo v sobotu až v pondělí, nejspíš zamená, že s ním buď vytřeli dodávku, nebo ho schoval nějaký řádně umolousaný poštovní mudžahedín, abych se jim nesmál. A just budu!
Včerejší DejHuLe bylo dobré jako vždycky - zajímali mě jen Ivan Hlas a Jan Kalousek, který mě překvapil tím, jak dobrý je kytarista, protože když jeho Band tvoří jen basa a bicí, je jasné, že je většina na něm - Čas sluhů nebo dokonce někdejší diskokolovrátek Hvězdy se mění jsou v tomhle pojetí jedinečné a moc dobré. Dobré je i festivalové triko, jímž jsem podpořil veleslavínský denní stacionář, protože na jeho podporu se DejHuLe už podvaadvacáté konalo. Letos mám triko zelené, asi si ho vezmu, až zas bude nějaký ten džihád (abych nedostal džihadlo). Neděli zakončila dobrá řeč u neskutečně dobrého australského chardonnay - na lahvi se sice píše, že je south-east, tedy jiho-východní, šmarjá, ale neva, v Austrálii mají léto v zimě, a tak i tohle je (alespoň ideově) vlastně obráceně.
Moc melu, já vím. Klid, už jsem domlel.

30. června 2017 - Merci!
Ráno v 7 jsem vzbudil Kočku, jestli by mě neodvezla do ústavu; řekla, že jo, ale vedle tý protivný fábyje jako minule stát nechci, minule mi málem odřela dveře, moc se roztahuje, a tak trávila ty 2 hodiny vedle SX4, se kterou celkem kamarádí a která ji neohrožuje. Po malé byrokratické válce (Tu hodinu, která nesedí s třídnicí, musíš najít!), již jsem pomocí hrubého násilí a klávesy dylýt vyhrál, jsem ještě probral budoucí přestup jedné (ne)jisté duše do svého lyceorybníčku (duše je ráda a já taktéž, protože tam prostě patří) a šel do třídy.
Včera večer jsem si připravil moudrý proslov, který jsem samozřejmě do rána zapomněl (a žádná škoda, natož fábyje, kdo ty fráze má poslouchat), a tak jsem mlel o tom, že jsou fakt dobří (třetí nej třída ve škole, to je OK), že se určitě lze ještě zlepšit, ne kvůli statistice, ale kvůli tomu, aby SŠ prožili v klidu a pohodě a něco dobrého si i odnesli, známky nejsou cíl, jen takové značky atp., mluvím s nimi prostě jako s lidmi, kteří nemají v hlavě nas... ... to jsem jim neřekl, ale myslel jsem to přesně tak. Tohle ňů lyceum mám rád - a je nějak "moje". Zdá se, že i já jsem jejich; nejde pochopitelně o dárky, ty se nemusejí (jasně to říkám), cennější je, když někdo nemusí, ale chce. Děkuju!
Hele, (ne)normálně mě to dojalo (starci jsou senti/mentální, sorry); to se pozná tak, že dělám jakoby nic, přestože něco (to "abych se neztrapnil", což je samozřejmě trapas a začarovaný kroužek). Dostal jsem i 2 kytky, zatím prý ne pohřební - a líbí se mi neméně a taktéž, nejsem orientován jen na chlast a žrádlo, aby bylo jasno. Měl jsem je poučit o chování o prázdninách, což je právnický nonsens, protože co je mám co poučovat, když za ně má zodpovědnost někdo jiný... a tak přišlo opět ke slovu moje oblíbené (a na věku, funkci, místě i čemkoli nezávislé), ať napřed myslí, pak něco dělají, opačný postup je přímá cesta k průseru (posledním slovem si nejsem jistý, možná jsem použil i nějaké slušné). Pochopili, nejsou to žádní blbečkové (naštěstí, jinak jsou jich kvanta)... A mají i smysl pro humor, dokonce černý (ne smysl, humor je černý, jasný?) - té podivné zemi se v dějepise nebo v diskusích o třetím či čtvrtém světě nedá vyhnout, a tak mám hrnek, který jsem - dočasně a jen za účelem fotografování - vylepšil lihovkou. Nemohl jsem si pomoct - a ostatně jsou i místa, kde je každá pomoc marná...
Po akci "nic se neděje, všichni si gratulují" následovala již včera domluvená houmles káva, která spočívá v tom, že se pije z kelímku na parkovišti; dnes to bylo u podbabského Kauflandu, jelikož Kočka nesmí na Šestce skoro nikde parkovat, nemajíc zaplacenou modrou buzer-zónu... Slunce hřálo, seděli jsme na obrubníku v odlehlé zóně parkoviště, mluvili, kouřili (já elektro, MP a AK normál) a mleli (všichni 3 nenormál, jak je zvykem a jak je to fajn). Jednomyslně jsme se shodli, že je nám nějak fuk, že jsou prázdniny, že těšení se na cokoli je nějaká slabota a už není, co bejvalo, a tak jsme ho vylepšili otevřením jednoho balení Toffifee z mých dnešních bohatých zásob (snědl jsem 3, zbytek vyluxovaly ony, přesně jak jsem to myslel, cukr je mocnej fet a smiřuje s lecčím, ženy obzvlášť). Zas prý bude houmles kafe i nějaký to bahno, prázdniny jsou dlouhé.
Zatím moc nevím, co budu o prázdninách dělat a kam pojedu. Vím ale, kam nepojedu... do Asie. Asi je ... mi to jedno.