Znám ji už dlouho. Nikdy toho moc nenamluvila, jen tak seděla a dívala se. Nebyla to nikdy žádná citlivka, dokonce bych se odvážil tvrdit, že většinou byla chladná jako kámen a všechno řešila s kamenným klidem.
Jednou jsem šel kolem a u jejích nohou ležela kytice žlutých květů - to byl vlastně také jediný citový projev, kterého jsem si měl možnost všimnout. O podobné situaci psal i Miloš Urban ve svém románu "Sedmikostelí"; také tím byl překvapen (já jsem byl zas maximálně překvapen jeho knihami).
Dlouho jsem u ní nebyl, až dnes... a byl jsem překvapen znovu. Nikdy bych si nebyl ani pomyslel, že by tahle klidná holka mohla ztratit hlavu. A přece! Asi se zamilovala a ode dneška bude dělat samé divné věci; ostatně žádné tzv. "rozumné" dělat ani nemůže, nemá z toho (už) rozum (resp. nemá kde ten rozum mít)...