4. července 2011 - Hi-fi déšť a high-end zima
Letošní léto je zatím neletní, o čemž jsem se mohl dosytosti přesvědčit včera, když jsem jel na otočku do Dačic a zpět. Skoro celou cestu (celkem 340 kilometrů) lilo jako z konve a na D1 cestou zpět jsem měl dost času přemýšlet o zdravém (nebo aspoň nějakém) rozumu lidí, kteří déšť nedéšť jeli pořád nějakých 150... Zvlášť nebezpečně kousek za Jihlavou předjížděl tmavě červený Renault Mégane Sport, kterého jsem o několik desítek kilometrů blíže ku Praze viděl v péči policie a asistenční služby, neboť střet se svodidly mu zabránil pokračovat v nastoupeném tempu. Občas se divím, že je na našich silnicích tak málo mrtvých, když vidím, jak někteří řidiči (spíše však řítiči) jezdí. Po D1 jezdím krajně nerad (do Dačic jsem jel přes Benešov, Vlašim, Pelhřimov a Telč, zpátky pak po dálnici, protože ve zpátečním směru je mnohem méně rozbitá) a když už tamtudy jedu, pak ještě opatrněji než jinde a v dešti, jaký byl včera, obzvlášť.
V Dačicích jsem včera strávil celkem asi 30 minut a viděl benzínovou pumpu a autoservis - s autem jsem nic neměl a nemám (Koček je zcela zdráv), ale u pumpy jsem měl sraz s jistým chlapíkem, který mi ve svém servisu předvedl a posléze prodal nové hi-fi hračky, které jsem potřeboval: tape deck (to je kazeťák, kdyby nějaký empétrojkař už nevěděl) Sony TC-K611S a CD přehrávač Sony CDP-797, obojí ve výborném stavu za luxusní cenu (přídavná jména si můžete libovolně prohodit, vyjde to nastejno). Kazeťák má vyměněný řemínek náhonu a další jsem dostal zadarmo, stejně jako 2 dnes již raritní a dosud nepoužité kazety Sony a BASF: Sony Metal-XR 90 jsem onehdá viděl v inzerátu za 399 korun (?!) a BASF Chromdioxid Super II 90 jsem asi nevidě ještě nikdy.
Oba nové stroje (tedy nejsou nové, ovšem v 90. letech se ještě vyráběly věci, které nejen v pohodě vydržely záruční dobu, ale jsou takzvaně nafurt) hrají prostě skvěle. Dnes se takováto technika vyrábí sice také, ale je velmi drahá, protože si ji pořizuje už jen zlomek lidí - 99,9% nahluchlé populace poslouchá blbé MP3 nebo dokonce WMA a má pocit, že to je hustý. No, není - ale moje uši to koneckonců nejsou. Nevědí, že nad noční hi-fi prostě není. Nebo vědět nechtějí. Oba komponenty Denon (kazeťák DRM-400 a cédéčko DCD-345) půjdou do pytle - a aby nedošlo k vomylu: dám je do pytlů a do skříně k dalším strojům mimo aktivní službu, ovšem nechám si je. Kdybych je chtěl nedejbože vyhodit, rozhodně bych napsal, že půjdou docela jinam, ale do pytle by to nebylo.
Dnes jsem byl ve 2 fotobazarech, abych našel pro jednu začínající lomografku nějaký stroj s měkkým (tj. neostrým) podáním, vinětací a všemi možnými optickými vadami, co jich jen je. Celkem správně jí připadalo zbytečné dát za naprosto příšerný plastový foťák přes dva tisíce (Lomo a Holga jsou v podstatě jen geniální kšefty s lidskou blbostí, kterážto jest věčná). A štěstí mi přálo - našel jsem skutečně příšerný výtvor jménem Vilia (Made in USSR) a o něco méně hrozný východoněmecký stroj Beirette K100 (2 expoziční časy - sluníčko a mráček + 1 pevná clona neznámé hodnoty); oba tyto fotostroje strčí celou dnešní lomografii do kapsy, i když se dají pořídit řádově 10× levněji. Ještě nějaký pořádně prošlý a špatně skladovaný film pokud možno nevalné kvality - a hle, umění je na světě...!
Když už jsme u toho umění - červnová kulturní revue se samozřejmě těší na své čtenáře.

9. července 2011 - Nespím...
Tento týden se mi ani jednou nepodařilo usnout dřív než kolem druhé hodiny ranní. Dnes ale padl rekord - ještě ve 3:20 jsem nespal, i když jsem spát chtěl. Hnusné, opravdu! Do postele jsem šel asi v 11 a ještě chvíli četl, jak mám ve zvyku. Zhasl jsem před půlnocí a chvilku spal, to je pravda. Někdy v 1 mě ovšem vzbudila divoká partnerská hádka odnaproti - drsná a zlá slova létala přes ulici, která v noci bývá zcela tichá, z jejich otevřeného okna do mého... a bylo po spánku. Nechtěl jsem poslouchat, ale pokud jsem nechtěl zavřít okno (jako že nechtěl, když byla tak teplá noc), nic jiného mi nezbývalo. Hádku reprodukovat nelze; šlo ale o jakési vzájemné kontrolování mobilů a spor, kdo komu píše, odepisuje či neodepisuje, kdo koho snad podvádí. Nejpíš taky pili, hlasy zněly jako ve čtvrté cenové. Ty lidi neznám a po nočním nedobrovolném zážitku jsem tomu docela rád.
Jenže... jejich více než hodinový výstup mi rozbil spátko a já místo spaní přemýšlel nad tím, jak na sebe můžou lidi vůbec být takoví, co z toho mají a jak spolu pak dál můžou žít v jednom bytě, v jednom vztahu. Těžko si představit, jak se ráno probudí a dělají jako by nic... Také jsem zažil leccos, ale tohle tedy ani náhodou.
Máma mi dnes dala na nespavost meduňkový čaj, tak ho tedy zkusím - ale bylinkám moc nevěřím a krom toho ten čaj bude zcela nepochybně hnusný, jak už takovéle lektvary bývají. Hodil by se třeba Rohypnol nebo Stilnox, jenže ty jsou na předpis a k doktorovi nechodím, tudíž smolík pacholík, prášky nebudou. Možná bych měl, když mi před pár dny v jakémsi testu vyšlo tohle. Však ono se to nějak rozchodí (nebo snad rozleží, až budu zase normálně spát)...

15. července 2011 - Dějí se věcí...
Už zase spím, dokonce i v noci...
... a zase jednou se dějou věci - což je dobře, aby bylo jasno. Především tedy stavba, ale ani uvnitř domu to není bez zajímavosti. Po delší době jsem zas hrál s Filipem elektricky (pořídil kombo Laney) a také se dostavil bubeník, i když jen automatický (aspoň neremcá, nemá nežádoucí tvůrčí nápady a je možno ho bez problémů vypnout). Dobře nám to hrálo, fakt - a tak možná bude příští rok i nějaký ten festival, letos už to nestihneme; žádný spěch.
Udělal jsem i 3 velmi dobré obchody a všechny jsou soňácké. Dálkový ovladač k letitému (a proto ještě poctivému) CD přehrávači CDP-797 stojí pouhých 2147 Kč, což mi vyrazilo dech. Když se dech vrátil, zavolal jsem do Plzně, kde je vynikající hi-fi bazar, jestli nemají - měli, můžu si vybrat ze 4 kusů, chtějí 250 korun... a tak jsem se zase jednou projel po plzeňské dálnici (také budou z Plzně nové fotografie, ale ty s obchodem ani s elektronikou nemají nic společného; cesta zkrátka spojila příjemné s užitečným, dokonce jsem se i takzvaně poučil: v Plzni auta troubí o hodně víc a častěji než tady v Praze).
Za směšných 455 korun (!) se u mě ocitl výjimečný a dnes už celkem vzácný CD přehrávač Sony CDP-911. Na čelním panelu má 47 tlačítek a 2 přepínače, tedy ideální hračka pro mě! Dostal jsem i originální dálkový ovladač, český návod... až se mi večer na ďáblickém sídlišti zdálo, že se pán s přístrojem nerad loučí (ale to už není můj boj).
Nakonec ještě poštou (zase jim to trvalo neuvěřitelně dlouho a ani se neobtěžovali s balíkem přijet) další malý minidisk, konkrétně Sony MZ-R90 spolu s hromádkou médií a bohužel už mrtvou baterií, ovšem na tužkovku přes adaptér hraje výborně, dnes jsem důkladně otestoval.
Neelektronickou novinkou je jistě můj domácí úkol, vykonaný dobrovolně a dokonce s radostí - jsem tedy tzv. vzorňák; aby se to alespoň částečně vyrovnalo, just jsem se dnes neoholil, v rozporu s původním plánem, a také nepustil cyklistu přes pěší přechod, protože po přechodu se chodí. Pumpičkář vypadal dosti dotčeně, což mě potěšilo.

21. července 2011 - V popelnici...
Stavba je prakticky hotová a nebýt toho děsnýho deště, byla by hotová úplně - zbývá jen pár maličkostí, třeba zapískování dlažby nebo omítnutí šachet u sklepních oken. Průběžně jsem všechno fotografoval, protože změny svého okolí - tím spíše vlastního domova - bychom si měli zaznamenávat a pamatovat...
V souvislosti s koncem stavby uklízíme venku i uvnitř. Jakmile jsem umyl okna směrem na zahradu, začalo pršet, samozřejmě ausgerechnet od východu, takže byla čistá celkem asi 3 hodiny. Až zítra umyju okna do ulice, začne pršet určitě taky - ale stejně to udělat musím, je dobré vidět ven... Také jsem dnes hledal čistý ubrus a zjistil, že mám hromady různých věcí, které už nepotřebuji, které nepotřebuje nikdo. Věci končí většinou špatně (lidé taky, i na ně jsou popelnice). Probral jsem je, dal do pytlů, pytle pak do auta a odebral se do sběrného dvora, kde mi při kontrole občanky pán řekl, že mám stejné příjmení jako on. Moje otázka "A myslíte si, že jsme příbuzní?" ho dost vyvedla z míry, ovšem vše nakonec dopadlo dobře, dokonce jsem zvládl vyhodit různé druhy odpadu do správných kontejnerů (můj jmenovec mi to vysvětloval jako těžkému debilovi) a zase jsem jel. Přepadla mě pak zvláštní nálada - vždyť ty věci jsou moje minulost, vyhodil jsem kus sebe a kus času, který ty věci provázely! Nostalgie jak vrata... Nebylo mi z toho zrovna nějak extra veselo, ale life goes on, a tak jsem si nově povlékl postel, na skříňku v předsíni instaloval šťastně nalezený ubrus a hotovo, do jedné řeky dvakrát nevstoupíš a tak dále.

23. července 2011 - Hromady mrtvých a srovnávání neporovnatelného...
V Norsku padlo více než 90 životů za oběť šílenému masovému vrahovi, který patrně způsobil bombový útok na vládní budovy v Oslu a pak si jel zastřílet na dětský tábor na ostrově Utøya... Motiv je nejasný, zato je jasné, že vrah je psychopat. Byl chycen a bude potrestán (doufám, že ne pouze hospitalizací v blázinci), jenže Norsko je velice hodná země (v tomto případě bohužel), a tak nemůže dostat více než 21 let vězení, ačkoli by měl být zastřelen svou vlastní zbraní. Zprávy mě skutečně šokovaly. Chtělo by se napsat, že svět se zbláznil, ale to by nebylo přesné; šílený je už dávno. To už ani ve Skandinávii není a nebude klid?
Dnes večer se také objevila zpráva, že umřela zpěvačka Amy Winehouse. Pravděpodobně se upila a ufetovala, ovšem svět truchlí, prý tragédie a podobně. Samozřejmě je Facebook plný dojemných plků, všude samé R.I.P. (ví vůbec každý z těch, kdo to napsali, co to znamená?), jsme s tebou (nejste, jinak byste nepsali vůbec nic), budeš nám chybět (nebude, paměť je krátká, komerce rychlá a výkonná) a podobně. Virtuální slzy tečou proudem a dojetím by se dalo brodit.
Jen tak pro zajímavost jsem si dnes poslechl tři její písně, když jsou tak úžasné - víc jsem jich nevydržel, jsou prostě děsné, blbé a nudné (a aťsi mají cen kolik chtějí). Už jsem zaznamenal i nebetyčnou pitomost ve stylu "tragický den Norska a umění". Sotva to někdo má z vlastní hlavy, přesně takto fungují média a lidé to po nich jen opakují, mozek používá už asi jen málokdo. Jak a proč to vůbec někdo může srovnávat? Je snad více než 90 zabitých lidí totéž co 1 smažka, byť známá? A kolik životů obyčejných lidí se rovná třeba jiné, ještě celebritnější celebritě? Odporné, fakt.
Většinou o takovýchto věcech nepíšu, ale dnes jednoduše musím. Proč nikdo neroní virtuální slzy (o skutečných ani nemluvě) nad norskými naprosto nevinnými oběťmi, zatímco ze ztráty prý jedinečné zpěvačky (která ještě ke všemu sešla ze světa vlastní vinou, a tedy vlastně po zásluze) se všichni můžou pominout? Asi tomu nerozumím. A možná ani nechci.

8. srpna 2011 - Dobrodošli iz Crne Gore
Jsem zpět od teplého Jadranu ve studených Čechách. Bylo to dobré, ba i skvělé - tedy až na sice nový a moderní, ale také bolestivě user non-friendly autobus Scania Irizar, jenž byl sice vybaven vším možným, ale překvapivě také anti-anatomickými sedačkami projektovanými nejspíše pro děti (a ještě dost malé děti). Místa jak v hodinkách a po 24 hodinách cesty jsem měl pocit, že jsem ochrnul (naštěstí pouze dočasně). Čert ale vem bus, protože jinak bylo úplně všechno v nejlepším pořádku, ačkoli se mi tradičně těsně před odjezdem nechtělo jet vůbec nikam a propadl jsem jakési tiché hysterii. Nevím, čím to je, ale takhle to prostě se mnou bývá. Nakonec se ovšem ukázalo, že mají - jako obvykle - pravdu ti, kteří říkali, že to bude dobré, že je dobré jet a vidět a cítit a být... Fotografie budou, to je jasné! Také určitě něco sepíšu, protože je o čem a je proč. Jen chvilku strpení...
Na stará kolena jsem se stal pašerákem, neboť jsem sobě i bratrovi přivezl větší než malé množství cigaret, protože v Černé Hoře jsou velice levné - a co by člověk neudělal pro slevu, dokonce i umřít lze výrazně levněji, ó, my se máme, jak praví slabikář...! Trochu mi zatrnulo, když si chorvatští celníci v půl druhé ráno nechali otevřít všechny zavazadlové i jiné prostory autobusu a prohledávali dokonce i kávovar - ale zavazadla nechali na pokoji (stejně by mi kontraband leda tak zabavili, nic jiného jsem neriskoval). Jsem už obětí jakési schengenské degenerace, protože zastavování na hranici mě neskonale otravuje a kontrola přímo uráží, ale normální je spíše kontrolovat než nekontrolovat... blbnu rychle a pravděpodobně nevratně. Krom pašovaných cigaret a několika dalších dárků jsem si přivezl také otravnou rýmu, bez níž bych se klidně a rád obešel. Ovšem spolu s autobusovou torturou je tento balkánský mor jediným záporem celé akce, a tak se zlobím spíše méně než více.
Jedinou změnou, kterou jsem po návratu zaznamenal, byly o něco zralejší švestky na našem stromě, jinak se nestalo nic. Nikomu jsem nechyběl, dokonce ani nikdo nic nepotřeboval. Když jsem po 10 dnech znovu zapnul svůj veřejný mobil, nepřišla mi ani jediná SMS, nebyl žádný zmeškaný hovor, prostě nic. V e-mailu byly jen výpisy z účtu a podobné zbytečnosti, které jsou ještě navíc generované automaticky, takže mluvit o tom, že mi někdo psal, je holý nesmysl. Tedy - ne že bych to tak trochu nečekal, ale stejně mě to poněkud rozesmutnilo, protože o mém odjezdu vědělo všeho všudy asi 8 lidí (z nichž 4 byli rodiče, bratr a Kačenka, pátým informovaným byla Alenka a ta byla se mnou), ovšem aspoň už jistě vím, že když zmizím, nikdo mě nebude postrádat (a vědět je dobré). Když budu někde tam (kdekoli), pak se tady nestane vůbec nic. Ale dost přemítání, přízemní starosti volají: vyprat, zalévat kytky, nakoupit... prostě jako dycky.

14. srpna 2011 - Divoká noc
Nemoc polevila, balkánský mor se konečně unavil, už mě "jen" bolí záda a nohy nastydlé z klimatizované bus-ledničky. Dnes jsem na sebe nainstaloval termotriko a konečně cítím jisté zlepšení.
Když jsme se včera vraceli s bráchou z Hluboké nad Vltavou z MD výpravy, předjelo nás už na Petřinách policejní auto s majákem, v dálce jsme pak viděli, že zahýbá k nám. Naproti domu máme hospodu, nad níž jsou byty. Z okna jednoho z nich muž hystericky vykřikoval miláčku, vrať se a podobně. Policie se nejspíš spokojila s tím, že jen huláká, a odjela. Možná tu měli zůstat, nebo hysterika někam odvézt, protože asi o hodinu později, když už jsem se chystal jít spát, se začaly ozývat divné zvuky: tříštěné sklo, muž střídavě hystericky brečel a řval to své vrať se, případně já skočím, zatímco jeho partnerka chodila po ulici sem a tam, na jeho křik nereagovala a brečela, ovšem potichu. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale popravdě řečeno, je mi to naprosto jedno; naopak mi není jedno, když někdo takhle vyvádí a tahá do svých problémů další lidi (a v nejhorším případě mě). Pak začal muž demolovat byt, házel sušákam na prádlo a vším možným, vyhazoval věci, rozbil další okno, střepy vytloukal a vylamoval holou rukou a házel je ven... docela divoká scéna. Moji rodiče se dívali z okna, já šel ven. Chlapovi jsem vynadal, ať nedělá takový bordel, kdo to má poslouchat a tak dále. Poslal mě do prdele, já jeho tamtéž. Můj otec mezitím zavolal městskou policii v bláhové naději, že přijedou rychle a magora si odvezou - přijeli ovšem pomalu, chvíli mluvili se mnou, pak s tou slečnou stále ještě korzující po ulici, vyptávali se, jestli má zbraň atd., žena jim řekla, že je ožralý a že ji zbil. Strážníci šli do bytu a možná mu dali po hubě (svědci žádní a nakládačka většinou na hysterii platí stejně nejlépe), pravděpodobně mu dali pokutu a zas odjeli. Magora neodvezli, ačkoli byl zralý pro záchytku nebo blázinec. Žena se pak vrátila do bytu, já se ještě podíval, jak opět už v dojemné shodě (a hlavně potichu) uklízejí, a šel jsem spát.
Nebyla to ostatně první scéna: nedávno se do noci hádali na celou ulici o jakési esemesky či co, ale to se obešlo bez asistence policie. Opravdu prima sousedi - a to tady bydlí terpve někdy od jara. Doufám, že brzo zas potáhnou dál...! Toto byla vždy tzv. slušná čtvrť a byl bych opravdu rád, kdyby to tak zůstalo i nadále.
Dnes chci vyzvednout a adoptovat ještě další opuštěný minidisk, aby obohatil mou utěšeně se rozrůstající sbírku. Tentokrát to bude Sony MDS-JE500 a pán nechce skoro nic, bydlí na Červeném Vrchu a přidá ještě 30 médií, takže je to zase jednou ideální kšeft...

19. srpna 2011 - Snad dobré...
Tak to konečně vypadá, že balkánský mor si dal říct a odtáhl zpět na jihovýchod, to mě tedy těší... Začal jsem psát lehkou knihu o cestě nalehko, tedy zážitky z Černé Hory a první díl je už publikován; právě pracuji na druhém.
Několik let jsem nedostal pohled, vždycky jen SMS nebo MMS - pokud vůbec něco. Ale Kačenka se před několika dny vytáhla a patří jí nejen letošní prvenství, ale vlastně totální vítězství, protože jinak mi letos nepsal nikdo. Její pohled je roztomilý a vůbec nic mu neubírá ani fakt, že nebyl jen pro mě, ale pro nás všechny.
Dnešní novinkou je nová hračka jménem JVC XM-R70, samozřejmě minidisk, tentokrát však rarita, kterou jsem dosud viděl pouze na obrázku, takže mám radost. Předání proběhlo ve vestibulu stanice metra Muzeum, a tak šlo o undergroundový obchod; cena byla také značně podzemní.

26. srpna 2011 - Líbí - nelíbí...
Co se mi líbilo:
- v Kanadě objevená prodejna BMW ve stavu z roku 1988
- včerejší ochutnávka piv s bývalým kolegou Tomášem
- po 2 měsících jsem dopsal písničku, která se mi zdá opravdu dobrá (!)

Co se mi nelíbilo:
- horko jako v tropech (dnes bylo ve stínu 35°C)
- bolest zad, resp. levé nohy (stát a ležet lze, sedět moc ne)
- dnes je poslední den prázdnin a v pondělí už musím do školy

31. srpna 2011 - Tak už zas...
Přesně před 30 lety, tedy 31. srpna 1981 (bylo mimochodem pondělí), mi rodiče připomněli, že zítra už půjdu do školy. Ne že bych si to pamatoval, ale muselo to tak být. Večer jsem se šel určitě umýt a brzo spát (nemohl jsem určitě strachy usnout), protože skončila legrace - a opravdu, to si pamatuji docela dobře. Rodiče si možná vzali v práci volno, aby šli se mnou; nevím, jestli jsem nešel s babičkou nebo jen s mámou, ale to je konekonců jedno - šel jsem každopádně od svých k cizím... Vstup do školy, kde jsem byl často nešťastný kvůli tomu, že jsem měl brýle a ostatní se mi smáli (hlavně proto jsem tak hrozně zlobil, víte, soudružky učitelky?!), a kvůli nespravedlnosti (každý se nějak uvede a už navěky se to s ním táhne, ať dělá cokoli, což bohužel platí u mnoha "pedagogů" dodnes), byl vlastně do té doby můj nejtragičtější zážitek (hned za něj se řadí příšerná školka v přírodě). Od roku 1981 prožívám poslední srpnový den poněkud tragicky, i letos. Nic hrozného se vlastně už dávno neděje, ale tento den je divný. A prvního září většinou prší...
Zítra začne můj jedenatřicátý školní rok (mateřskou školku nepočítám, i když ani tam jsem nechodil moc rád, ale přece jen to není opravdová škola, jen takové odkladiště dětí) - rok bez třídy a bez maturantů, takže mám o něco méně práce a o něco více času na veskrze tristní úvahy, jako je i tato, na úvahy, které nic neřeší, protože nic vyřešit nemohou...
Z jiného soudku: kulturní revue 2011/08 je už na světě. Od soboty také jím u nového stolu a můžu si vybrat, na které ze 4 nových židlí budu sedět - vypadá to takto. Jistě není náhoda, že se jídelní sestava jmenuje Milan; čekala na mě, to je jasné. Když jsem vše sestavil, padla na mě jakási temná nálada, protože zase další kousek mého starého dobrého světa zmizel. Ne ale docela, protože starý stůl si vzali rodiče (takže se k nim vlastně vrátil) a staré židle adoptoval můj bratr, protože moje staré byly lepší než jeho ještě starší. Nový leskle chladný nábytek z oceli a skla na mě působil nějak nepřátelsky, ale už jsme si na sebe za těch pár dní trochu zvykli... pomohlo tomu i to, že stůl dostal ubrus, aby se sklo neupatlalo a také abych neměl dojem, že se jídlo vznáší mezi podlahou a stropem jen tak.

6. září 2011 - UVB-76 a MS# 37...
Začala škola, komentář netřeba - ostatně zatím ani není co komentovat, žádnou hodinu jsem ještě neměl. Mám ale za sebou letošní jediný adaptační kurz; jsem rád, že byl jen jeden, po letech jsem neměl pocit jako Sysifos, který taky dělal jednu věc pořád dokola a výsledek žádný...
Kurz v Cheznovicích jsme si užili, tým byl fajn a všechno nám šlo, i narychlo upravit program, když včera celý den lilo jak z konve (neboli chčije a chčije) a jít ven jsme nemohli, takže Filipovi, Markétě a Elišce tímto děkuji. Třída 1A byla vstřícná, spolupracovala, a tak nevyvstal žádný problém (tedy ne takový, aby stálo za to o něm psát). Vzhledem k tomu, že tuto třídu budu letos mít na češtinu i dějepis (a ještě polovinu na počítače), jsem rád, že je docela fajn (ono se něco najde, ale to budu řešit, až něco nastane).
Když jsme relaxovali (tj. váleli se v pokoji na postelích a tlachali o všem možném a zejména nemožném, např. o ekranoplánu), vzpomněl jsem si na strašidelné ruské rádio UVB-76 (nyní používá volací znak MDŽB), které od roku 1982 vysílá jen bzučení, prokládané ovšem občasným čtením jakýchsi kódů (někdy jednou za 5 let, někdy 3 dny po sobě, každopádně zcela nepravidelně). Nejdivnější na tomto zvláštním rádiu, které nějací radioamatéři streamují, je ale to, že nikdo neví, k čemu stanice vlastně je (a protože je v Rusku, je klidně možné, že to nevědí ani ti, kdo tam pracují (jestli ovšem kontrola bzučáku a čtení nepochopitelného kódu vůbec je práce). Četl jsem kdesi, že stanice oficiálně vůbec neexistuje, takže je to prostě divné, jako v nějakém mysteriózním filmu (možná proto je Rusové tak dobře umějí!). Probudil jsem brouka v hlavě a Filipovi ho do hlavy nasadil. UVB už 29 let bzučí... bzzzzt - bzzzzt... a tak dále. Jinak nikdo neví nic.
Je půl páté odpoledne - a je mi tím pádem 37 let. Hnusné. Jinak nemám, co bych dodal.

7. září 2011 - Volné odpoledne se nekonalo...
Tak jsem se dnes celý den ve škole těšil na volné odpoledne, protože dnešek byl desátým pracovním dnem bez přestávky (celý víkend jsem strávil na seznamovacím kurzu prváků a rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl volno). Přijel jsem domů, zpracoval nějaké fotografie ze zmíněného kurzu... a zavolal mi brácha, že u nás na přejezdu do něj najela tramvaj, takže volné odpoledne rychle vzalo zasvé. Drtivou většinu nehod s tramvají řidiči tramvají nezpůsobí, toto je však výjimka potvrzující pravidlo. Řidič tramvaje asi neřídil: jinak by nemohl nabourat do stojícího auta, které dávalo přednost jinému vozidlu, naneštěstí pilotovanému jakousi paní, jež svým nešikovným zastavením přejezd zablokovala tak, že pak nebylo ani kudy, ani kam odjet. Hlavně že si potom svůj odbočovací manévr rozmyslela a v klidu odjela... Ford Fusion moc dobře nedopadl - ale podívejte se raději sami. Škoda je dost vysoká, jak se dalo čekat. Opravu ve značkovém servisu Ford zaplatí pojišťovna pražského dopravního podniku a prý bude vše brzy hotovo.
Nic se ale nemění na dvou věcech: jednak je samo o sobě nepříjemné, když vám někdo poničí auto, aniž jste si to sami zavinili, jednak nechápu, jak je možné, že tramvaják, tedy viník nehody, dostal pokutu pouhopouhých 500 korun... Na některé věci jsem asi hloupý - a kromě toho mi vadí, že po Praze jezdí řidiči tramvají, kteří se nevěnují řízení (a čemu tedy?!). Hlavní samozřejmě je, že se nic nestalo bráchovi, auto je jen věc (ale nasere to tak jako tak, to si teda pište).

12. září 2011 - Král je mrtev, ať žije král... a 2 × 5 není 10
V sobotu jsem byl s bráchou v Německu - výlet fajn, nákup taky, jen mi to všechno malinko pokazil mobil, který z ničeho nic zemřel: na krycím skle ani škrábaneček, ale displej jako po ráně kladivem, včetně efektních prasklin ve tvaru pavouka. Možná jsem to nějak způsobil já, opravdu nevím; téměř jistě ale vím, že mi reklamaci neuznají, nicméně to přesto příležitostně zkusím. A tak jsem si tedy včera pořídil zase po letech Nokii, tentokrát chytrou E52. Snad bude dobrá - zatím tak vypadá, kromě wi-fi a mnoha jiných věcí umí taky výt jako vlk (v noci přímo ideální!) a GPS navigace je docela pěkná hračka. Nejdu s davem, dotykový displej mě lákal jen chvilku a jen teoreticky; nemusím být další majitel upatlané placky bez tlačítek.
Dnes byly opravné maturity - všichni všechno opravili, až na jednu studentku, jež drží smutné historické prvenství; není nikdo jiný, komu bych musel dát u maturity dvakrát po sobě pětku ze stejného předmětu, v tomto případě z dějepisu. Nemám z toho radost, ale jinak to nešlo - a omlouvat se nebudu, protože nemám za co, moje vina to není.
Jiná událost v souvislosti s dnešními maturitními zkouškami je pro změnu radostná: ode dneška se počítá krásné a poměrně dlouhé období bez toho blbýho kvádra, až do května, jelikož nemám ani třídu, ani maturanty, a tak mi může být i maturitní ples docela jedno...

13. září 2011 - Poštovní existence...
Musím se pochlubit, nemůžu si pomoct: dnes jsem - po několika letech! - našel ve schránce pohled, který byl jen pro mě, úplně můj vlastní... Doslova mě šokoval fakt, že jaksi poštovně existuji i jinak než jako příjemce složenek a podobných nevítaných zásilek, ale ještě více to, že si na mě někdo vzpomněl a neváhal absolvovat tu dnes už exotickou proceduru.Děkuji!
A aby toho nebylo málo, také jsem se dočetl, že: Someone just subscribed to your blog. This means they will be notified every time you publish a post. Congratulations. You now have 1 subscriber. Tak vida, mám celého jednoho vlastního čtenáře...

16. září 2011 - Sbohem...
Ahoj Zuzko,
vždycky jsem Tě rád viděl v televizi nebo filmu, v divadle bohužel jen jednou. Vždy jsem rád četl o Tvých hereckých úspěších i o tom, jak bojuješ s nemocí a jak snad i vítězíš. Všechno jsem to sledoval a občas jsme o tom i dali řeč. Dnes se mi ale četlo špatně, moc špatně - některé boje prostě nelze vyhrát...
Vybavila se mi řada zážitků z gymplu: jak jsme se hádali o muzice (na rub třídní fotky jsi mi napsala *Ďy na Freeway Jam*, protože jsi věděla, že zrovna tuhle kapelu nemůžu vystát), jak jsi chodila na naše zkoušky s Pavlem, jak jsem Ti držel palce, když přišla nemoc, a jak jsem obdivoval, že jsi pořád veselá a statečná holka, dokonce i v situaci těžké tak, že jsi nemusela být ani jedno, ani druhé.
Vlastně jsem Ti chtěl říct jen toto: měj se tam dobře - a jestli je nějaké nebe a jestli mě tam pustí aspoň na návštěvu, určitě se dřív nebo později potkáme...

Tvůj divný spolužák s divným hudebním vkusem,
Milan S.

25. září 2011 - Dva ze dvou, cyklopitomci a dvě ze čtyř
Tak jsme včera zase podnikli jeden z fotovýletů - počasí ideální, cesta dobré, cíl nalezen, vše (skoro) v pořádku. Začínám ale mít dojem, že naše výpravy jsou nějaké nezdravé pro mobily, protože před dvěma týdny mi zcela bez zjevné příčiny přestal fungovat Samsung SHG-U800 (pořídil jsem si místo něj promptně Nokii E52, čímž jsem si výrazně polepšil, obzvláště pak v kombinaci s nově aktivovaným datovým tarifem), včera zas zemřela bráchova Nokie, opět bez zjevné příčiny a vědomého ubližování. Dva výlety a dva mrtvé telefony, to je tedy divné. Příště jedu bez telefonu!
Byli jsme - mimo jiná místa - i v Ležákách. Pietní místo je dle mého názoru uděláno lépe než v Lidicích a působí nějak silněji. Když jsme spořádaně zaparkovali na vyhrazeném parkovišti (ne jako nějaký ignorant s Voktáfkou přímo na trávě, div že nevjel rovnou k pomníku) a šli obejít pozůstatky domů vyznačené kamennými kříži, jela kolem trojice správně vybavených cyklistů, resp. bajkerů, jak si rádi sami říkají: vše drahé a značkové, v hlavně buď prázdno, nebo rovnou nasráno (to podle toho, jak dlouho už bajkují). Při průjezdu obcí zpomalili (co na to jejich cyklokompjútr, proboha - vždyť jim poklesne průměrná rychlost!) a zmateně se rozhlíželi.
"Co to tady je?" zeptala se udiveně jedna členka PP (pelotonu pitomců). Zbylí dva nevěděli - a tak pokrčili rameny a jeli dál. Němě a nevěřícně jsme na sebe s bráchou zírali, překvapeni možností výskytu takových blbů. Při vjezdu do bývalé vesnice je přitom normální cedule označující začátek obce a navíc ještě kamenný pomník s nápisem "Ležáky 24. 6. 1942". I kdyby trénovali na nevímco, i kdyby zírali jen na kompjútr a na silnici, snad aspoň vědí, kudy vede jejich cesta - ale možná je přeceňuji. Nemůžu si pomoct, ale kdo neví, že Ležáky jsou spolu s Lidicemi obce vypálené nacisty v roce 1942, je jednoduše debil - a může mít místo kola třeba vzducholoď.
Domů jsme jeli přes Chrudim. Za železničním přejezdem už skoro na konci města směrem na Pardubice stál uprostřed silnice Renault 5TL a kolem zmateně a dost nebezpečně chodily dvě babky. Zastavil jsem na krajnici (pravými koly na cyklostezce, jsem tedy těžký zločinec!) a šli jsme se podívat, co se děje. Modrý Renault měl obě levá kola zničená, včetně disků, ránu dostal i podvozek, naštěstí z něj ale nic neteklo. Babka totiž vjela na obrubník ostrůvku uprostřed silnice, kde nejspíš bude europřechod pro eurochodce (zatím tam ovšem není nic, jen ten zátaras zklidňující dopravu). Obrubník je dobrých 15 cm vysoký, takže jde skutečně o prvek zvyšující bezpečnost dopravy, jen co je pravda. Samozřejmě byla viníkem řidička, prý si vypínala sytič - což samozřejmě neomlouvá fakt, že nedávala pozor na cestu. Znovu mě tam v Chrudimi na silnici napadlo, že jak je omezen minimální věk pro řízení auta, měl by být omezen i věk maximální, tak do 75 let a pak se nech už jen vozit. Nic proti starým lidem, ale strojvůdci lokomotivy taky přece nemůže být 80, prostě to nejde, stejně jako nemůže nikdo řídit auto v 10 letech...
Dali jsme trojúhelník, auto odtransportovali na krajnici, babka zavolala vnukovi, který za chvíli přijel Renaultem Mégane, vypadal jako Jiří Mádl a přivezl 2 kompletní kola (obě levá kola byla po střetu s obrubníkem zralá na vyhození). Druhá babka se asi na svou kámošku naštvala, zavolala si odvoz (zase Renault, tentorkát ovšem Laguna) a bez rozloučení odfrčela, když jsme na druhé straně silnice sbírali rozbité poklice. Vyjeli jsme celým autem na cyklostezku (!!!), abychom pětku mohli zvednout na hever a nějaký drajvr nás na dost frekventované silnici nezabil. Ukázalo se ale, že je utržené i zavěšení levého kola, takže jsme auto s novými koly jen odtlačili na poměrně blízké parkoviště u jakýchsi stavebnin (kolo vlastně viselo jen na jednom šroubu a hýbalo se zepředu dozadu tak, že při sebemenším pokusu o zatočení drhlo o podběh). Prý pro R5 přijede bývalý žák (šmarjá, takže učitelka!), který je mechanik (Mádl nás informoval, že dotyčný opravuje jen renoldy). Paní také říkala, že nám to pánbůh oplatí, ale asi tomuhle mechanismu nevěřila tak doslova, protože nám hrubým násilím vnutila aspoň stovku na pivo. U Agipu jsme si koupili místo piva cigarety, umyli si ruce a jeli domů.

3. října 2011 - Střecha nad hlavou a nové psaní
Je sice říjen, ale pořád teplo. Máme opravenou střechu - klempíři přišli na to, že pokrývači při výměně tašek někdy před 15 lety vyrobili pěkného kostlivce (ovšem nikoli ve skříni, nýbrž na střeše), a tak se z výměny malého plechu stala větší oprava. Hlavní ale je, že je hotovo a že nám už nepoteče do domečku. Jinak vlastně ani není nic nového - jen nějaké to psaní... třeba kulturní revue za září, poslední část cestovního deníku a také docela malá vzpomínková knížka o dětství.
Do sbírky mi přibyl poněkud zvláštní MD přehrávač Universum MDP-1095, kterých u nás (ani celkově) nejspíš moc nebude...

8. října 2011 - Jsem zpět
Ve čtvrtek a pátek jsem byl na tradičním výjezdu školních metodiků na Živohošti. Ve čtvrtek jsme rozebírali film Katka od Heleny Třeštíkové a jeho využití v prevenci. Musím konstatovat, že mě moc nenadchl ani film, ani metodika preventivního programu z filmu vycházející. Má jít o dokument, ale HT s Katkou dost často manipuluje (čímž je tedy dokumentárnost značně narušena, ne-li zničena), také jí bezpochyby za natáčení dává peníze, které Katka utratí za fet (a jsme u poněkud pochybného etického pozadí filmu). Preventivní program má háček v tom, že je plný návodných a uzavřených otázek a je podle mě i moc dlouhý. Když jsem pak vyslovil své mínění, že Katka dopadla, jak se dalo čekat, že nekonečná trpělivost s feťáky nikam nevede a že je každý svého štěstí strůjcem, obnovil jsem zase jednou svou pověst asociála, takže je vše v pořádku :-).
Podivná a tajemná ruská krátkovlnná radiostanice, o které jsem už psal v září a o níž nikdo neví, k čemu vlastně je, zase jednou změnila volací znak: někdejší UVB-76, později MDŽB, se nyní jmenuje 94ŽT (děvjotka četvjorka žeňa taťjana) a dokonce zas jednou promluvila. Co a komu říká, neví snad ani hlasatel... A pak že se horory musejí vymýšlet!

17. října 2011 - Přezuto...
Nového nic moc - možná spíš nic než moc. Aktivně a s předstihem jsem přezul auto (vlastně 2 auta!) do zimního obutí. I když tvrzení o nutnosti výměny pneumatik při určité teplotě samozřejmě aktivně podporují hlavně gumárenské firmy, aby si vydělaly (a zákonodárci je v tom rádi podporují - nejspíš fasují pneumatiky zadarmo), něco pravdy v nich přece jen asi bude; jsem ovšem rád, že se nevyrábějí také jarní a podzimní gumy, EK by v tomto chudáky výrobce jistě ráda podpořila, když nesmyslné směrnice soudruzi z Bruselu vydávají jak na běžícím pásu... Od této soboty tedy má dvěstěšestka své Barum Polaris 2 a stošestka neuvěřitelné ukrajinské pneumatiky Rosava, které ve sněhu jezdí lépe než cokoli jiného, co jsem kdy viděl. Pneumatiky samy o sobě ovšem neřeší nic, pomoci mohou stejně jen tomu, kdo nejezdí jako pitomec (takových, co si mysleli, že dyš mám zimáky, tak to ubrzdim...!, jsem už viděl dost a dost, stejně jako vraků jejich aut).
Zajímalo by mě, kdy bude v souladu s nějakou další duchaprostou směrnicí EK zakázáno měnit si kompletní kola svépomocí, ale bude nutno povinně navštívit certifikovaný euro-pneuservis a výměna kol bude muset být potvrzena razítkem, resp. razítky (za každé kolo 1 euroštempl...!). Jsem nicméně celkem v klidu, protože EU to má stejně už spočítané a už jí moc času nezbývá - ostatně každý byrokrat přece vydává nejdebilnější rozhodnutí těsně před svým pádem. Zdá se ale, že eurorozklad už započal, čehož si ani ten největší euronadšenec nemůže nevšimnout. To jsem se ovšem od výměny kol dostal nějak moc daleko...

21. října 2011 - Spravedlnost vs. lynč
Lybijský diktátor Muammar Kaddáfí byl včera konečně dopaden poblíž rodné Syrty - a poté ihned lynčován a usmrcen. Dopadení je samozřejmě v pořádku, Kaddáfí byl tyran, terorista a zločinec. Zbytek ale podle mého názoru v pořádku není: měl být postaven před řádný soud, ne zbit, vláčen po ulici a poté s prostřelenou hlavou kdesi vystaven na odiv hyenám, které mu ještě docela nedávno tleskaly a chtěly ho bránit za jakoukoli cenu. Nikdo mi nevymluví, že současní povstalci a pronásledovatelé byli ještě nedávno jeho horlivými stoupenci (obzvláště pokud z této podpory měli prospěch), někdejší přisluhovači a současní povstalci musejí být většinou jedni a titíž lidé, vždyť tolik Lybijců ani není, ostatně i šéf nynější přechodné vlády je bývalý plukovníkův ministr spravedlnosti (!!!). Ale kopnout si do (skoro nebo už úplně) mrtvého přece není žádné hrdinství.
Kaddáfí by stejně nakonec zaplatil životem, ale mělo se tak stát po řádném soudu, ne někde na ulici. Chápu, že je těžké udržet emoce na uzdě, že při jeho dopadení musel všem stříkat adrenalin i ušima, ale místo spravedlnosti nastal zbabělý hromadný lynč - a právě to je hlavní problém. A ještě jedna věc mě překvapila: reakce světových politiků. Všichni - až na čestnou výjimku, Karla Schwarzenberga - tlachali cosi o spravedlnosti a dokonce úlevě, nikdo se ani nepozastavil nad tím, že povstalci klesli na úroveň svého nepřítele, místo aby všem ukázali, kdo že je lepší. Připadá mi až směšné, jak eurosoudruzi Sarkozy a Berlusconi raději rychle zapomněli, jak ještě nedávno zvali Kaddáfího na přátelské návštěvy, protože už je hodný; teď je zas najednou zlý, neboť hodní hoši jsou odjakživa samozřejmě jen oni sami.
Mám silný dojem, že na obou stranách je stejná pakáž a spodina: jedna skončila, druhá - s posvěcením humánních europolitiků a machiavelistických USA - přichází. Od začátku stejně nešlo ani o spravedlnost a právo, o lybijské občany ani o Kaddáfího osobně, nýbrž jen a pouze o ropu. A kvůli ní se teď do sebe vítězní povstalci vesele pustí, přičemž jim do toho bude svět nadále žvanit, aby ropa tekla správným směrem. Odporné.

26. října 2011 - Divadelní klub
První den prázdnin se - i přes vytvrvalý déšť - vydařil. Dopoledne jsem trochu pracoval, aby už konečně mohl začít fungovat dědův archiv; myslel jsem na to už dávno, ale pořád kdesi cosi, až teď jsem sám sobě splnil slib, že prostě bude... a je. Probírání starými diapozitivy je fajn, bez ohledu na to, co panuje venku (a nemám teď na mysli jen počasí).
Odpoledne jsem se poměrně nečekaně ocitl v divadelním klubu, kde jsme se sešli s bývalým kolegou Tomášem. Zažíval jsem jakési permamentní dèja vu - jako bych tam už někdy byl, jako by tam byli jen lidé, kteří zrovna na něčem dělají, kteří to musejí už jen nějak dotáhnout a tak dále. Po archivním dopoledni jsem si dokonce mohl dovolit luxus pocitu, že sem naprosto patřím, že jsem tam právem (i když to všem bylo úplně fuk, protože nic nevěděli - a kdyby věděli, bylo by jim to jedno stejně, jenže mně bylo jedno, že jim je to jedno). Na baru měli ceduli, kde kdosi nabízel: "Hlídám děti mladým herečkám, nejlépe mimina - reference u paní Ljuby Skořepové, tel. 225...", podepsána Sněhurka, tel. 607... Seděli jsme, pili řídkou a slabou smíchovskou desítku a vedli hustý a silný řeči. Probrali jsme zprávy špatné (školství, politika, peníze, nepoživatelné europivo, nehořlavé eurocigarety) i ty dobré (budoucí britské referendum o vystoupení z EU, malé pivovary, film Alois Nebel a mnoho dalšího). Kurvy a prdele (i jiné věci) létaly vzduchem, jak už to tak chodí, na obrazovce v rohu místnosti běžel přímý přenos z divadelní zkoušky a občas se ozvalo: "Prosíme údržbu ke kočkám...!" nebo "Tu zeď trochu dál dozadu!".
Vzpomněl jsem si, že mi jednou jedna paní napsala, že mám duši umělce; jestli ano, pak jí v tom staroměstském sklepě bylo dobře (až tak, že načas pominuly příznaky otravné nemoci) a nezbývá, než ji tam zase brzy - spolu s tělem - odtransportovat. Viva la commedia...!

1. listopadu 2011 - Několik dobrých věcí
Vyšla říjnová kulturní revue. Možná ji trochu neskromně považuji za dobrou věc, jinak bych ji přece nepsal; vědomou a záměrnou výrobu špatných věcí přenechám raději politikům a EU. A když už jsme u psaní, rád bych také upozornil na svůj tramvajový článek, protože mě mrzí, že tramvaje T3 se loučí a všem je to jedno (pokud o tom vůbec vědí). T3 jsou dobré...
Úspěšně jsem absolvoval každoroční martyrium výroby příloh školní výroční zprávy za minulý školní rok a dokonce jsem i relativně bezbolestně přežil školskou radu, jež zprávu schválila.
Poslední dobou se hodně mluví také o Respektu, který si troufl zveřejnit podezření o korupci v oblasti prezidentských milostí. Nemyslím, že by v tom byl namočený přímo Václav Klaus, ale stačí, aby někdo v jeho kanceláři zařadil tu správnou žádost do správné přihrádky (i za to lze určitě inkasovat nějaké to všimné)... Nevím, jak to bylo či nebylo, ale mluvit či psát je třeba o všem a o všech, nedotknutelnou vrstvu jsme tady už přece měli.
Překvapila mě poněkud hysterická reakce prezidenta: svým "Vetuji!!!" (jaké vetuji?! - to lze někomu zakázat o čemkoli mluvit či psát?) a označením Respektu za zločinný časopis se u mě docela shodil (já vím, že je mu to jedno a navíc o tom ani neví, ale to je věc jiná). Respekt je časopis politikům příjemný jak osina v pr... (mají-li vůbec nějakou, když jsou ta elita), i někdejší premiér Miloš Zeman ho nazýval žumpou; tehdy jsem si ho just začal kupovat, leč žádná fekální témata, jak by se na správnou novinářskou žumpu slušelo, jsem tam nenašel, jen pravdu politikům zpravidla velmi nemilou. A tak jsem si dnes zase jednou koupil žumpu a své investice do zločinného časopisu nelituji ani trochu. Dobré věci je třeba podporovat.
Koček byl na podzimní kontrole a je zcela zdráv, jen jsem byl upozorněn na počínající vůli v čepu spojovací tyčky řízení, což ale prý klidně vydrží do další servisní prohlídky - a může za to stav českých silnic a dálnic, za které si pro jistotu od nového roku zase už připlatíme. Ale silničáři mi na kulový čep ani na cokoli jiného nedají nic.
Náladu mi vzápětí spravila informace, že tátu zítra pustí po operaci z nemocnice a že se vše vyvíjí velmi dobře. No vida!

3. listopadu 2011 - QS
Po škole jsem si na otočku skočil do Hradce Králové, abych si vyzvedl novou hračku, kterou jsem už dávno chtěl (a tudíž potřeboval) - Sony MDS-JB940QS. Už si můžu MD v LP režimu pouštět i na zlé věži, nejen na hodné. Cesta dobrá, jen jsem si zase v některých okamžicích říkal, že na to, jak někteří lidé jezdí, je na silnicích (resp. na tom, co se u nás za silnice a dálnice všeobecně považuje) těch mrtvých ještě nepochopitelně málo... Někteří řidiči by měli být za svou jízdu souzeni za pokus o vraždu, někdy i hromadnou.
Uzavírám čtvrtletní známky - je to zase o něco bezútěšnější a beznadějnější činnost. Jsou i pozitivní výjimky, leč bohužel jich je čím dál méně. Kam dospějeme, když nikdo nebude nic umět a vědět, ale všichni budou mít papír na to, jak jsou velice vzdělaní (a diplom nejlepe z VŠ, protože dokud ji nebude mít každý debil, nebude euroministerstvo eurospokojené)?
Možná mám zastaralé názory. Tak abyste věděli, jdu poslouchat svou morálně zastaralou hračku :-).

15. listopadu 2011 - V mlze
Je zima a mlha a hnusno... ale nevadí, stejně teď v pracovních dnech chodím jen do školy a domů. Dnes jsem tento stereotyp bilogické existence porušil a šel do knihovny. Nejdou nám počítače, hlásila knihovnice, ale prý to technik opraví, už tam je. Vzpomněl jsem si, jak jsem chodil do knihovny se žlutou průkazkou, dali mi razítko a hotovo, technika veškerá žádná. PC opravdu opravili, takže jsem si mohl půjčit, co jsem si mezitím vybral.
Zdá se, že jsem ještě neupadl v totální zapomnění - občas si někdo vzpomene (většinou bohužel něco nutně potřebuje, ale pokud to nejsou jen ti otravní zneužívači, které jsem už dávno poslal kamsi, rád vyhovím). Dnes za mnou ve škole byla absolventka Petra, někdejší spoluredaktorka klubového časopisu - má půlroční dítě, žije na Kanárských ostrovech a má se nejspíš dobře (aspoň to říkala, ale ona je to jediná společensky přijatelná odpověď, to jsme to dopracovali). Dostala moje CD, které se jí při stěhování nějak ztratilo... Ale hlavně: dobře jsme si popovídali o tom, jak jde život tam i tady...

19. listopadu 2011 - 2 v 1
Včera jsem viděl 2 fotografické výstavy, dokonce obě na jednom místě. První expozici tvořily fotografie Michala Hejny, skutečné momentky (dokonce fotografované mobilem) z míst, kudy denně procházíme a pro oči nevidíme. Adjustace do masek tvořených kinofilmovou perforací se mi docela líbila, stejně tak desaturované barvy připomínající cross-proces (barevný negativ vyvolaný pozitivním procesem), ale textové doprovody se mi nelíbily vůbec, až na výjimky mi připadaly násilné, jakoby špatně opsané a prostě divné.
Zato velkoformátové krajinářské fotografie Američana jménem Clyde Butcher (přiznávám se, že jsem o něm slyšel jakživ poprvé a že je to asi ostuda, nicméně lépe pozdě než nikdy) mě naprosto dostaly - v prostředí nové centrály ČSOB v Radlicích (je to vcelku výjimečná budova, protože se mi velice líbí, ačkoli tyhle monstrózní office budovy moc rád nemám) se vyjímají opravdu skvostně. Nejsou na jednom místě, takže je to také trochu bojovka, než se všechny podaří najít, ale rozhodně to stojí za to. Škoda, že někde se fotografie moc lesknou a že krycí fólie není zcela rovná, ale ani to mi zážitek nemohlo a nemůže pokazit. Nikdy neděkuji žádné bance (nemám za co), ale teď to udělám: milá ČSOB, díky za investici do něčeho, co nepřináší zisk, ale krásu a radost! A děkuji i paní B.S., která mě do banky na obě výstavy vzala. Právě jsem si asi podvacáté prohlédl katalog výstavy (či spíše stabilní instalace), který jsem si přinesl domů.
Hned včera mě napadlo zachytit fotoaparátem soulad fotografií a budovy (i interitér budovy samotné, když už je venku tma), a tak se mi to snad v blízké budoucnosti podaří zrealizovat - prý budu smět fotit i se stativem, to se těším. Nikone, to bude žrádlo...!

4. prosince 2011 - Záhada...
Nečekaně se vynořila - neznámo odkud - číselná záhada týkající se názvů měsíců. A deník, to jsou přece datované záznamy, tudíž je dobré se v datech vyznat. V češtině je září, říjen, listopad a prosinec, ale ve většině jazyků se používají jména pocházející z latiny: september, october, november a december. V tom ta záhada není, ale dál...
Podívejme se na latinské číslovky: septem = 7, octo = 8, novem = 9 a decem = 10. No jo, jenže září (september) je měsíc devátý, říjen (october) je desátý atd.! Dlouho jsem (marně) hledal, až jsem zjistil, že římský kalendář původně nezačínal lednem, ale březnem... a je to. Těšil jsem se na nějaký mystický objev, a ono nic... ovšem i toto je dost zajímavé zjištění. Názvy ostatních měsíců se změnily podle různých císařů (srpen neboli august), takže tam číselné zkratky zmizely. On je v tom vůbec trochu bordýlek - i ve staré, resp. obrozenecké, češtině byly historické názvy měsíců docela divoké: třeba takový trnopuk nebo tráven je docela obyčejný květen, zatímco růžen je červen... Ale hlavní je, že jsem latinskou číslenou záhadu, která mě pronásledovala několik týdnů, uspokojivě vyřešil a můžu v klidu spát...

8. prosince 2011 - Malé radosti...
Nemusí pršet (natož sněžit!), stačí, když kape - a proč tedy mermomocí hledat velké radosti, když mám ty malé... Například v úterý mě během přestávky školení na radnici velmi pobavila jedna neuvěřitelně pitomá cedule. Původně jsem ji chtěl odcizit, ale pak jsem si ji jen vyfotil - aby se pan Tajemník nezlobil a neposlal na mě pana Hlídače, který by mi dal přes držku za to, že jsem si přivlastnil něco, nad čím se může pobavit každý.
Včera jsem si zašel na ostré kuřecí kousky s rýží a čínskému kuchaři řekl, ať jídlo dostojí názvu, tedy ať do něj namele sadu žiletek. Stalo se, dobré. Ostřeji jsem snad i viděl, ostře se také vyjádřil v anketě MFD o Opencard, na niž jsem byl tázán před obchodním centrem Nový Smíchov; novinář mi říkal, že dnes budu v novinách - a jsem. Jen je škoda, že mou odpověď značně otupil; původně jsem mu totiž řekl, že Opencard byla napřed jen zlodějina, teď už navíc i buzerace, o které se dopravní podnik ani neobtěžuje informovat. Věci je třeba nazývat pravými jmény.
Dnes jsem jsem po škole šel do knihovny, půjčil si 7 knih, pak vyluxoval, povlékl postel, utřel prach, umyl koupelnu a záchod - a připadám si dobře, protože se mi uklízet nechtělo, ale vyhrál jsem sám nad sebou. Zasloužím si večeři. A ještě něco: v úterý mě přišel navštívit bývalý kolega, jedli jsme špagety, pili pivo, mluvili, a když mu zazvonil mobil, řekl, že teď nemůže, že je u kamaráda. Hezké slyšet tohle slovo sám o sobě...

14. prosince 2011 - Post***...
Poslední dobou mě jaksi pronásledují podivné vize, hlavně ve snech, když už se mi podaří usnout - postapokalyptické, postindustriální, postvšelijaké. Možná je to tím, co čtu. Možná je to tím, že vůbec čtu (a myslím).
Mluvil jsem dnes po jednání radniční komise s jedním známým: o vnitřní emigraci, marnosti, rezignaci i o současné krizi (která na mě čím dál víc působí jen jako záminka ke zdražování a omezení zatím ještě existujících svobod), která není jen ekonomická (pokud vůbec), ale hlavně hodnotová. O těch nejdůležitějších věcech rozhodují diletanti nebo rovnou zločinci; vzdělání, o kterém se pořád všude mluví a žvaní, je jen prázdnou formou bez obsahu (hlavně že mám nějaký titul, ovšem vědět nebo umět nemusím nic). Když chce někdo skutečně něco předat, narazí na byrokratickou bariéru, mlčení a nezájem.
Nedávno jsem četl diplomovou práci - neuvěřitelnou postmoderní slátaninu, z větší části jen zkompilovanou či rovnou opsanou (navíc špatně, v textu byly skoro 2 tisíce různých chyb), s nulovým sdělením, takovou, kterou by mi nejen hodili na hlavu, ale kterou bych se nikdy ani neodvážil odevzdat. Strávil jsem nad opravami diplomky celkem asi 10 hodin (korektura textu není zrovna zábava k televizi) - muselo to být co nejdříve, a tak jsem se snažil, když už jsem to slíbil.
Autor samozřejmě napřed za provedení korektury a případné komentáře sliboval hory doly, ale o odměnu mi původně ani nešlo; chtěl jsem jen vidět, co a jak se dnes píše. Když jsem skončil, poslal jsem mu opravený text se zdůvodněným komentářem, že práce je v podstatě blbá a víceméně zbytečná - bylo to 28. listopadu, tedy skoro před 3 týdny - a od té doby nic, ani slovo, ani blbé děkuju, natož něco pak jiného, i když slíbeného. Nikdo nemůže tvrdit, že bych byl netrpělivý (posttraumatický stres mezitím už odezněl), ale co je moc, to je příliš. Jasně, můžu si za to sám, jsem hlupák a dobře mi tak, neměl jsem být zvědavý a pak ještě ochotný, ani jedno se nevyplácí. Psát mu nebudu, nemám o čem - a svůj akademický titul, který na té vysoké zvláštní (soukromé a prý prestižní) nepochybně získá i za zmetek, který sesmolil, si může napsat třeba na zvonek (nebo ještě lépe strčit do prdele - toaleťák už má, pokud tu věc vytiskl).

19. prosince 2011 - V. H.
Včera zemřel Václav Havel. Už dlouho nevypadal zdravě, a když se při setkání s dalajlámou objevil 10. prosince na veřejnosti naposledy, jeho strhaný vzhled mě opravdu šokoval. Mám k němu dost rozporuplný vztah, ale jedno je zcela jisté: Václav Havel byl osobností a autoritou, jaká zde bude dlouho chybět (dost možná navždy). Byl prostě důležitý, ale v původním, ne ironickém smyslu slova. Ne snad že bych s ním ve všem souhlasil, dokonce ani ve většině věcí ne, ale o to nejde. Diskuse je zdravá a potřebná. Napsáno a řečeno bylo mnoho slov (a ještě více jich bude) - a tady jsou ta moje. Nemohl jsem si (a vlastně ani nechtěl) pomoct, napsalo se to nějak samo.
Dnes jsem viděl na vlastní oči i v TV, jak jsou lidé jiní - jako by se snad i trochu vrátila nálada z přelomu let 1989 a 1990. Jenže ono to dlouho nevydrží... a smutné je, kromě samotného skonu velmi důležitého muže (kterému ani všichni hokejisti světa společně nesahají ani po kotníky, aby bylo jasno!), že nás (vás?) umějí sjednotit už jen tragické události nebo úplné pitomosti (např. věc nejhloupější z nejhloupějších, fotbal). A jen na chvilku, protože: tamhle je sleva, tohle musím a tamto chci, spěchám a tak dále, vše až do úplného zblbnutí. Da capo al fine, praví k tomu italská hudební terminologie. Škoda (a ne Plzeň a ne Mladá Boleslav) - prostě škoda - jako že mě to mrzí.

25. prosince 2011 - Ježíškova bojovka
Tak to bylo všechno fajn: všichni pohromadě, pěkné dárky, dobré jídlo... co chtít víc?
Byl jsem asi celý rok hodný (no to určitě!), protože jsem dostal krásné věci a ze všech mám radost. Bylo by to fajn i bez dárků, protože ty jsou samozřejmě příjemné, ale lidi jsou ještě důležitější... Dnes po obědě jsme si zahráli Ježíškovu bojovku, protože Kačenka už umí číst, a tak ji mohl Ježíšek navigovat po celém domě, aby našla, co pro ni přichystal. Měla radost - a my měli radost, že má radost.
Podle dárků jsem byl hodný, podle toho, co se mi v noci dělo v krku, jsem asi strašně zlobil - vzbudil jsem se ve 4 hodiny a v krku mi někdo pracoval rozbrušovačkou. Pomohl Orofar, ale musel jsem se vztekat potichu, protože nahlas nadávat nebylo možné. Nesnáším všechny nemoci, ale ty, které mi ani nedopřejí si pořádně zanadávat, obvzlášť. Sprostá slova totiž mají terapeutický účinek, je ale třeba je vyslovit zřetelně a nahlas, jinak to nefunguje.
Po neveselých událostech minulého týdne (od úrmtí VH do pohřbu), které zasáhly víceméně všechny a všechno, jsem málem zapomněl napsat o nedávném rozšíření MD sbírky: vcelku nečekaně se ke mně dostal Hi-MD stroj Sony MZ-RH910. Na tom by vcelku nebylo nic extra zvláštního (byť Hi-MD přístroje moc rozšířené nejsou a toto je jeden z posledních vyráběných typů), kdyby nešlo o přístroj nikdy nepoužitý, zcela kompletní včetně veškerého příslušenství a v originálním balení - a to už se nestává zrovna běžně, pokud vůbec. Umí toho dost, třeba i rychlé nahrávání z PC, ukládání i nehudebních dat a také přehrává jiné formáty, např. Atrac+ nebo mp3 (jenže to mi připadá jako svatokrádež a zbytečnost, to už bych rovnou mohl mít mp3 přehrávač a poslouchat hudbu pro hluché). Ale žádné běžné nošení nebude - tento stroj je muzejní a bude i podle toho (ne)používán.

29. prosince 2011 - Hm...
Tedy... abych řekl pravdu, jsem koncem roku 2011 poněkud zklamaný, v jedné oblasti určitě: své PF jsem poslal celkem 84 lidem (počítal jsem je ale až teď, s jistou pseudoradostí typu já jsem ti to říkal!) a odpovědělo mi jen 11 čestných výjimek, z mé bývalé třídy jen 3. Já jsem odpověděl všem - pořád se totiž (starosvětsky a nejspíš i hloupě) domnívám, že se lidi mají zdravit, odpovídat si a třeba si na sebe někdy i vzpomenout. Asi dělám něco špatně. Možná všechno. Asi mě už nikdo nemá rád. Důvody si v podstatě dovedu představit (sejde z očí - sejde z mysli, možná zrovna teď nikdo nic tzv. nepotřebuje a tak dále), ale to neznamená, že by mě to snad méně mrzelo nebo mi to bylo jedno.
Taky mě štve, že jsem pořád polonemocný (jestliže připustíme, že poloviny nemusejí být obě stejné, pak ta nemocná je asi větší) - a zrovna o prázdninách! A aby toho nebylo málo: zlaté zálohovací DVD EMTEC s udávanou životností 100 let (v ceně cca 10 běžných značkových DVD), na které jsem si chtěl uložit zálohu RAW souborů, je zmetek a nevydrželo ani zápis, natož pak archivaci (což je horší, než kdyby místo toho století vydrželo třeba jen 65 let, protože by mi to už mohlo být dávno jedno a vůbec se o tom nedozvím). Že po mně jednou zbudou jen nečitelná data, s tím už jsem se smířil - ale ať jsou čitelná aspoň teď!
Abych nekončil tak sklesle: dnešní fotografování v bance se podle mě velmi vydařilo - netěšil jsem se nadarmo: banka potmě je jiná a tajemná, jako by snad ani nešlo o ryze technickou a funkční architekturu. Taky jsem dostal knihu, z níž mám radost - a velmi se těším na její četbu (že bych byl nemocen i po prázdninách...?).