Slyším zas chodit mráz
po střeše a po římsách
Není mi líp - nejsem ten typ
co umí zahnat vlastní strach
Pomalu se rozednívá
a struny nechtěj´ hrát
Samá voda Přihořívá
a Pán Bůh z nebe spad´
Svět je smutnej ráj
Jak nevlastní strýc Jak průstřely plic
vadí mi ta tma tvých vět
Den ze dne dráž Tak řekni kam až
si můžu nechat vyprávět
Jsme si teď spíš dál nežli blíž
a ten třetí ten to na nás ví
Vteřiny jdou a v samotě dvou
si povídáme každý svý
PS:
Jsem taková tragická figurka komické současnosti. Fragmenty tohoto textu, který není nijak moc nový, se mi mimoděk a bez zjevného důvodu vybavily při prohlížení fotografie, která nová naopak je - takříkajíc zbrusu... Nějak se mi text vybavil sám od sebe a stejně tak sám od sebe se dopsal. Náhody neexistují - určitě někdo chtěl, aby to tak bylo...