Můj děda se jmenoval Stanislav Vojtěch. Narodil se roku 1906 v Nechanicích, vyučil se pekařem a poměrně brzy se za prací přestěhoval do Prahy. Živil se různě, vždy však zcela poctivě - pracoval na stavbách, v pekárnách i jinde, hrál ochotnické divadlo - byl opravdovým proletářem, byl working class hero. Válku přežil jako totálně nasazený v Německu, vrátil se, oženil, měl dceru (moji mámu), nadále pracoval, měl infarkt, přestal kouřit a ... začal fotografovat. Napřed měl dvouokou zrcadlovku Flexaret VI automat (později s kinofilmovým adaptérem), později Zenit E. Drtivou většinu jeho archivu tvoří barevné diapozitivy a je jich určitě několik tisíc. Občas nám promítal své diapozitivy promítačkou Medior, která bydlela v modrém kufru.
Nebyl žádný umělec, spíš totální realista - fotil prostě to, co ho obklopovalo: svou rodinu, příbuzné, dovolené, výlety, náš dům, zahradu a Prahu. Razil poněkud podivnou teorii, že se má fotit, jen když svítí sluníčko, ale i to je vlastně docela sympatické - při prohlížení archivu mám totiž dojem, že bylo pořád hezky... Nevím, jak a proč se dostal k fotografování, zato vím docela jistě, že má nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že jsem fotografii propadl i já. Děda zemřel v roce 1989.
Jeho diáky si rád prohlížím - a byla by škoda, abych je znal jen já...